S bratrem jsme po babičce zdědili téměř stejnou částku, která byla poměrně vysoká. Rozhodli jsme se je utratit různými způsoby. Já jsem přidal část svých úspor a koupil jsem si pěkný dvoupokojový byt. Bratr jel na dovolenou se svou přítelkyní, zahrnul ji drahými dárky, chodil do restaurací a uspořádal drahou svatbu. Jenže jeho přítelkyně mu těsně před svatbou dala kopačky. Teď si bratr pronajímá pokoj v ošuntělé ubytovně. Nedávno se celá rodina sešla, aby oslavila tátovo výročí.
Přímo během oslavy začali matka s otcem lamentovat nad tím, že můj bratr žije v tak hrozných podmínkách. -“Když si na to vzpomenu, tak mi tečou slzy, pane. Přála bych si, abychom si tě s tvým otcem mohli vzít k sobě domů. Náš byt je velmi malý,” řekla matka a zavrtěla hlavou. – “To je v pořádku, mami, chápu, že nemůžeš. Ale co tvoje sestra?” zeptal se můj bratr. Tiše jsem žvýkala salát, zatímco se na mě s očekáváním dívalo několik párů očí. Málem jsem se tou pozorností udusila. -“Cože?” Nejdřív jsem nechápala.
– “Myslím, že není fér, že ty máš vlastní byt a já bydlím na koleji. Nech mě bydlet u tebe,” řekl můj bratr vzdorovitě. Máma s tátou souhlasně přikývli. Moje obočí se tázavě povytáhlo. – “To už myslíš vážně? Ty, Slávo, jsi měl stejné možnosti koupit si byt jako já, ale rozhodl ses utratit peníze jinak. Je to snad moje chyba? Nemůžu a nechci tě pustit do svého bytu. Jsem naprosto spokojená, že žiju sama. Je mi líto, ale nejsem zodpovědná za neuvážené jednání tohoto mladého muže. Máma s tátou se začali velmi zlobit, že nechci bratrovi pomoci a chovám se bezcitně. Měli mi to za zlé. Ale mně to bylo jedno, protože jsem si myslel, že jsem v této situaci v právu.
