Anna Petrovna se cítila velmi osamělá. Dnes slaví 75. narozeniny, ale místo aby je oslavila s rodinou, sedí na lavičce na nemocničním náměstí a pláče. Její syn ani dcera matce nepogratulovali. Alespoň sousedka z oddělení na ni nezapomněla a dokonce jí dala kapesník a sestřička ji na počest narozenin pohostila jablky. Anna Petrovna byla v dobrém pečovatelském domě, ale tamní personál k ní byl naprosto lhostejný.
Přivedl ji sem její syn. Bydlela ve svém vlastním bytě, když ji syn požádal, aby na něj přepsala majetek; řekl, že se vlastně nic nezmění, že tam bude žít dál. Když byly dokumenty hotové, syn se nastěhoval ke své matce a její ženě a snacha byla pořád nespokojená se vším, co Anna Petrivna dělala. Syn se matky zastal a pak mu tyto střety začaly být zcela lhostejné.
Pak si Anna Petrivna začala všímat, že si její syn a snacha často šeptají. Později jí řekli, aby si sbalila věci do penzionu – aby si zlepšila zdraví a odpočinula si. Matka se mu podívala do očí a trpce se ho zeptala: “Dáváš mě do almužny, synu? Syn řekl, že je to jen na měsíc, ale už se nevrátil.
Uplynuly celé dva roky a syn ani dcera matku nenavštívili. A nejhorší je, že kvůli takovému synovi urazila dceru. Anna pocházela z vesnice, tam si vzala Petra, žili v chudobě, ale jídlo měli ze zahrady. A pak přišel na návštěvu k rodičům soused z města a začal Petrovi vyprávět, jak se ve městě dobře žije. Platili mu dobrý plat a hned mu dali bydlení. Petro přemluvil svou ženu; prodali dům, koupili byt a starý Záporožec.
Manžel zemřel při autonehodě a Anna zůstala sama se dvěma malými dětmi v náručí. Pracovala ve dne v noci – myla podlahy, uklízela, aby ušetřila nějaký ten peníz. Myslela si, že postaví na nohy své děti a ty jí pak pomohou. Ale to se nestalo. Její syn ji stále obtěžoval, buď aby splatil dluhy, nebo něco jiného. A její dcera Daria se vdala a snažila se s manželem našetřit na vlastní bydlení.
V té době dávala matka všechny peníze synovi a dceři vůbec nepomáhala, a proto měla Daryna často konflikty a říkala, že když nedáš mně, nedávej ani jemu, ať si ušetří na stáří. Později byla jejímu synovi diagnostikována nemoc, která vyžadovala peníze na léčbu. V tu chvíli už měla dcera našetřenou potřebnou částku na bydlení, ale požádala o něco navíc. Anna nevěděla, co má dělat: synovo onemocnění nebylo vážné, ale jeho zdraví bylo přece jen důležitější, a tak mu peníze dala.
Její dcera se urazila, ale nic neřekla a vzala si s manželem půjčku. Později se syn také oženil a rozhodl se koupit dům. Daryna se to dozvěděla a řekla jí, že už není její matka, a kdyby měla nějaké potíže, ať ji nekontaktuje. A už dvacet let spolu nemluví. Kdyby mohla vrátit čas, ještě by se oběma věnovala, učila by syna samostatnosti; strašně se za dceru stydí, protože ji prostě provdala a úplně se zapletla se synem.
Přemýšlela o tom a najednou to uslyšela: Mami! Srdce se jí rozbušilo. Pomalu se otočila. Dcera. Daria. Nohy se jí podlomily, málem upadla, ale dcera přiběhla a zvedla ji. “Ach, už tě dlouho hledám, bratr se dlouho nepřiznal, ale já mu pohrozila, že se bude soudit o byt, a on se rozešel. S tím vešly do budovy a posadily se na gauč v předsíni.
Dlouho si povídali. V té době už měla Anna Petrovna dvě vnoučata a teď dceři vděčně pomáhá. Všichni žijí společně v třípokojovém bytě a Dariinu manželovi to nevadí. On i jeho žena jsou celý den v práci a děti se doma tolik nenudí. Anna Petrovna je teď vděčná za každý den v rodině, kde se cítí potřebná, a na dny v penzionu zapomněla jako na zlý sen.