Bylo pozdě večer. Venku zuřila opravdová bouře. Vracel jsem se domů z práce, vánice mi zakrývala oči a viditelnost na vzdálenost tří metrů byla nulová. Cestou jsem se zastavil v supermarketu, abych si koupil nějaké jídlo k večeři. Na ulicích nebyli prakticky žádní lidé. To je pochopitelné, komu by se v takovém počasí chtělo ven? Když jsem vešel do supermarketu, uviděl jsem jen jednu osamělou ženu.
Nakoupil jsem vše potřebné a spěchal zpátky k autu, ale můj zrak opět mimovolně zachytil postavu starší ženy, která tam seděla, stále zasypaná sněhem.
Položil jsem tašky do auta a přistoupil k ženě. No, nemohl jsem minout lidský žal. Ukázalo se, že je to drobná shrbená stařenka. -“Proč tady sedíte? Vždyť zmrznete! Chvíli podřimovala, a když jsem na ni zavolal, podívala se na mě uslzenýma očima, měla v nich tolik touhy, že jsem mimovolně ztuhl, a zašeptala. – “To nevadí!”
“Co to znamená? Ne, pojďme se ohřát do auta! Málem jsem ji násilím vtáhl do auta. Tam babička trochu roztála a na jejích starších tvářích se objevil ruměnec. – “Tak co se ti stalo? Najednou začala křičet a vrásčitýma rukama si zakrývala oči.
Dusíc se slzami mi řekla, že se její dcera vrhla ven. Její dcera je alkoholička, vodí si do domu muže a nelíbilo se jí, že si na to stará paní stěžuje. Anna Petrovna vypadala jako milá žena, byla to bývalá učitelka matematiky. Nemohla jsem ji nechat na ulici, tak jsem se jí ujala. Zpočátku se stará paní v cizím bytě cítila velmi nesvá, ale velmi brzy se zabydlela. Ráno mě probudila vůně palačinek, které velmi připomínaly ty od mé zesnulé babičky.
Od toho dne se mnou Anna Petrovna bydlí a hodně mi pomáhá s Pavlíkem. Už dlouho jsem rozvedená. Je úžasné, jak se někdy úplně cizí člověk může stát členem rodiny.
