Byl jsem v obchodě vedle svého domu, když přišly dvě děti: chlapec a dívka. Podívaly se na mě, pak se mě zeptaly, jak se jmenuji, a pak řekly jméno mého syna. Když jsem se zeptal, proč chtějí mě a mého syna, chlapec řekl, že jsou to moje vnoučata. Arsenij, tak se chlapec jmenoval, vzal svou sestru do náruče, když začala plakat. Když jsem se na dívku podíval, okamžitě jsem si uvědomil, že je to dcera mého syna. Byla mu tak podobná. A chlapec byl kopií mé bývalé snachy. Vzala jsem dětem nějaké sladkosti a společně jsme šli domů.
Doma mi vyprávěly, co se stalo a jak našly můj byt. Ukázalo se, že současný manžel mé snachy vyhodil děti z domu, když byla v nemocnici. Ten muž jim řekl, že je děti ruší. A oni mě našli, protože ten chlapec si pamatoval cestu a můj byt. Byla jsem v šoku, protože mu bylo teprve šest let. Zatímco jsem holčičku ukládala, Arsenij mi všechno vyprávěl. Druhý den ráno jsem vyzvedla děti a jeli jsme společně do porodnice. Měli jste vidět, jak se tvářila moje bývalá snacha, když mě viděla, a to i s dětmi. Hned začala křičet, ptala se, co tady děláme, a když jsem se jí zeptal, jestli není šťastná, že má děti, řekla, že si je můžu vzít k sobě.
Nepotřebovala je. Okamžitě jsem vzala děti, napsala synovi o všem: žil v Německu. Odpověděl mi ještě téhož večera a za dva dny byl tady. Vyřídil všechny dokumenty a děti jsme si vzali k sobě. Moje bývalá snacha vše s radostí podepsala a předala mi věci svých vnoučat. Zapsala jsem vnuka do školy a vnučku do školky nedaleko mého domu. Syn mi děkoval, že jsem děti neopustila; jak bych mohla? Teď žijeme spolu, všichni čtyři, děti jsou šťastné, dobře živené a zdravé. A já jsem ráda, protože jsem moc chtěla vidět svá vnoučata, ale kvůli okolnostem jsem nemohla.
