Stal jsem se hlavním živitelem rodiny, ale totální kontrola a výčitky neustaly. Nebyla to tedy jen tchyně. Ale já to dál snášela, protože děti vstupovaly do puberty a já je nechtěla naštvat naším rozvodem. Později děti dospěly a založily si vlastní rodiny. Ale opět mi bylo nějak nepříjemné podat žádost o rozvod, když jsme vedle sebe žili tolik let. Ale před měsícem jsem odešla do důchodu a slyšela jsem, jak se mě manžel ptá, kde teď budu pracovat, protože jsme potřebovali z něčeho žít. On sám byl dlouho nezaměstnaný. Tehdy mi došla trpělivost.
Před očima mi proběhl celý můj život a já si pomyslela: opravdu chci s tímto mužem strávit zbytek života, když jsem s ním žila tolik let? Mé mládí skončilo a já neměla na co hezkého vzpomínat. Ještě téhož dne jsem sbalila manželovy věci a poslala ho k matce na vesnici. Byt je můj, takže mám právo s ním nakládat, jak chci.
Ale naše děti nechápaly, co jsem dělal. Samozřejmě jsem nečekal, že budou mé rozhodnutí schvalovat, ale děti uspořádaly skutečný bojkot a požadovaly, abych jejich otci odpustil a vzal ho zpět. Dokonce před dohazovači řekly, že se za mě stydí. Ale to já nechci. Už ho mám v životě dost. Opravdu ten muž přivedl naše děti k rozumu? Snažila jsem se jim vysvětlit, že jsme si cizí a nemá smysl udržovat něco, co už dávno není.
Ale jako by mě neposlouchaly nebo nechtěly slyšet. Manžel mi denně volá a žádá mě, abych ho vzala zpátky, že jsme spolu žili pětatřicet let a já se na stará kolena rozhodla pořádat koncerty. Všichni jsou na mě tak vysazení – manžel, děti i tchyně – že už ani nevím, co mám dělat. Ale mám pocit, že už s nimi nechci žít. Už jsem toho měla dost, už jsem dost trpěla. Ale jak jim to mám všem vysvětlit a znovu se nepřiklonit k okolnostem…
