S Arthurem jsme spolu žili dva roky a poté jsme se rozhodli vzít. S tchyní jsem vycházela dobře, poslouchala jsem její rady a chovala se k ní s úctou. Cítila jsem se šťastná, protože na mě byla vždycky milá a neměla žádné stížnosti.
Svatbu zaplatila tchyně. Moji rodiče na sebe vzali jen menší výdaje, protože měli finanční problémy. Všechno vypadalo tak dobře, jak jen to šlo, ale hned po svatbě matka Arthura řekla:
– Nuže, děti, splnil jsem svou povinnost. Vychoval jsem svého syna, je vzdělaný a ženatý. Neurážejte se na mě, ale máte měsíc na to, abyste se z mého bytu odstěhovali. Teď, když jste rodina, budete se muset vypořádat se svými vlastními problémy. Zpočátku to možná nebude snadné, ale naučíte se šetřit, hledat východiska z obtížných situací. Je čas, abych začal žít sám za sebe.
S vnoučaty na mě nemůžete spoléhat. Celý život jsem zasvětila synovi, takže se o děti starat nebudu. V mém domě jste vždy vítáni, ale jsem babička, ne chůva. Prosím, neodsuzujte mě. Až budete v mém věku, pochopíte to.
Byli jsme v šoku. Byla jsem na ni naštvaná a všechno jí vyčítala. Bude se jí dobře žít samotné v třípokojovém bytě, zatímco my budeme v nájmu. Kromě toho je Artur spolumajitelem. Co se týče vnoučat… Všechny babičky sní o vnoučatech a ta naše se o dítě starat nechce.
Můj muž se s matkou shodl. Okamžitě si začal hledat byt k pronájmu a lepší práci. No, moji rodiče nám pomoci nemohou, tak proč je tchyně tak sobecká?