Antona jsem si vzala z velké lásky. Je to inteligentní, nadějný chlap, který se o mě velmi stará, a moji rodiče ho měli velmi rádi. jeho matka, Světlana Grigorjevna, ke mně byla také vždy laskavá. Nikdy neřekla nic zbytečného, nikdy mi neradila a nikdy se mi do života s Antonem nemíchala. hned po svatbě jsme odjeli na svatební cestu a po návratu jsme začali rekonstruovat byt, který jsme koupili měsíc před svatbou.
Všechno šlo skvěle, dokud jsem nezačala být během rekonstrukce hodně unavená. Nejprve jsme si s manželem mysleli, že je to nadměrná únava, ale když jsem omdlela, rozhodli jsme se jít k lékaři. Ukázalo se, že jsem těhotná. Byla jsem velmi rozrušená, protože jsem do budoucna neplánovala zůstat doma, hlídat dítě, snášet jeho záchvaty vzteku a připravovat se o radosti života.
Hned jsem Antonovi řekla, že chci těhotenství ukončit, a on řekl, že v tom případě se se mnou prostě rozvede. Svého muže jsem velmi milovala, nechtěla jsem ho opustit, a tak jsem si dítě nechala. Čekali jsme trojčata a v nemocnici jsem 24 hodin probrečela, protože jsem nebyla připravená na jedno dítě a pak na trojčata. Svitlana Hryhorivna byla v důchodu. Měsíc mi hlídala vnoučata a já jsem ležela v posteli a litovala se, chudinka.
Nevím, jak jsem se k tomu odhodlala, protože jsem svého muže velmi milovala a myslela jsem si, že mám velké štěstí, že ho mám. Nechci o tom období ani mluvit, řeknu jen, že jsem rok žila ten nejhorší život, jaký bych kdy komu přála. Rok mi trvalo, než jsem sebrala odvahu promluvit si s rodinou.
Řekli mi drsnými slovy, co se ze mě stalo, a vyprávěli mi, jak žijí mé děti, manžel a tchyně. Právě tato slova mě zasáhla a den po těchto rozhovorech jsem stála na prahu svého bývalého domova. Manžel otevřel dveře, překvapeně se na mě podíval, řekl, že tam nemám co dělat, a zavřel dveře zpátky. Neměla jsem co ztratit.
Uvědomila jsem si, že bez manžela a dětí nemá celý můj život smysl. Uvědomila jsem si, že mé děti jsou potěšením života, uvědomila jsem si, že bez nich nechci žít. Šla jsem a sedla si na chodník před naším domem. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a kolik slz jsem vyplakala, ale přišla jsem k sobě, až když mi manžel řekl: “To stačí, pojďme domů.” “Každý má právo udělat chybu, hlavní je uvědomit si ji a poučit se,” řekla mi doma tchyně. Nikdy v životě jsem neviděla tak moudrou ženu, jako byla Světlana Grigorjevna. Zbláznila jsem se do svých synů. Moje rodina o té události nemluví, ale já nemůžu zapomenout.
