Znám jednu ženu. Byla obyčejná a její život byl nenápadný: práce, děti, manžel. Děti vyrostly a odstěhovaly se. Její manžel se rozzlobil, začal Ninu urážet, urážet ji a ona se rozplakala. Děti ji volaly a Nina za nimi chodila, ale jen na návštěvu, asi na týden. Mají svůj vlastní svět, svou vlastní rodinu. Ano, samozřejmě, všichni se mají rádi, ale musí žít odděleně. Já jsem se s manželem rozvedla, ale žili jsme ve stejném bytě. Nemohla si dovolit pronajmout jiný byt, měla příliš malý důchod. A pak jí jedna kamarádka nabídla, aby bydlela u ní na dače: malinký domek, žádné topení, pozemek zarostlý trávou, ale ona byla sama sobě šéfem. A hlavně tam byla lázeň a kůlna se dřevem. Nina si pomyslela: i když je léto, může žít v klidu, neslyšet manželovo ponižování, nebát se další facky po hlavě. Během té doby se možná objeví nějaká práce a ona si bude moci pronajmout byt.
Přítel tam Ninu odvezl na opuštěnou daču s velkou taškou věcí. Hned první ráno, když bosá vyšla na verandu a zaposlouchala se do hlasitého zpěvu ptáků, cítila se šťastná. Nedaleko byl rybník a Nina se v něm začala koupat. Uklidila dům, umyla okna a pověsila jednoduché záclony, které našla ve staré skříni. Nakupovala levné potraviny v místním obchodě, ale vařila chutná jídla. Faktem je, že Nina měla svou zvláštnost: milovala různá koření, koření a bylinky, znala jejich vlastnosti a zvláštnosti a všechno toto bohatství si s sebou na daču nosila ve velké krabici. A její jednoduchá rybí polévka z platýse byla tak chutná a voňavá, že vůně lákala do hrnce už od prahu.
Pravděpodobně právě tento zápach přilákal do Ninina domu zatoulanou chundelatou kočku. Večer, když se vracela od rybníka, ho uviděla na verandě. “Tak se potkaly dvě samoty,” zpívala Nina a přinesla kocourovi misku polévky. Kocour ji bez dalšího přemlouvání celou snědl, olízl se a zůstal s Ninou. Po úklidu domu se Nina pustila do zahrady, zryla malé záhonky, zasadila od všeho trochu: mrkev, cibuli, petržel. Vyčistila rybízové a malinové keře, odřezala staré suché větve. Kocour Vasylko následoval svou paničku do obchodu a k rybníku, spal vedle ní a čenichal jí do tváře. Život se zlepšoval… Jednou večer, když se Nina vracela z koupání, uviděla poblíž pozemku auto.
Auto bylo černé a chladné. “Musí být hodně drahé,” pomyslela si Nina. Když projížděla kolem, vystoupil z auta muž a zeptal se, kde by mohl poblíž získat čistou vodu. “Pojďte prosím dál,” pozvala ho Nina, “na dvoře je studna. Ukázalo se, že muž byl rybařit na místním jezeře a právě se vracel, když mu praskla pneumatika. Neměl náhradní, a tak se o ni nepostaral. Zavolal tedy svému řidiči a nyní na něj čeká s novým kolem. Nina pozvala manžela domů a nabídla mu večeři. Michail ochotně souhlasil a ona mu nalila misku kuřecí polévky. Nemohl přestat jíst a požádal o další. “Vy všichni tak dobře vaříte? Umíte všechno?” zeptal se Michail Vasiljevič a olízl si lžíci.
– “Ano, vařím ráda,” odpověděla Nina. “Mám pro vás návrh! Možná byste souhlasil, že mi budete vařit. Bydlím ve městě, žiju sám a budu vám platit. A můj řidič tě odveze do města nakoupit potraviny. Aspoň dvakrát týdně. Dobře ti zaplatím. A Nina neodmítla. Proč, vždyť ona ráda vaří a vždycky vaří srdcem. Co by dělala, kdyby nemohla nakrmit jednoho člověka? A Nina začala krmit Michaila Vasyloviče. V pondělí a v pátek vozil řidič Kolja majitele do práce, pak vyzvedl Ninu a Vasyla (nikde bez kočky!) a jeli na velký trh nakoupit všechno, co potřebovali. Velká, ale útulná kuchyně byla plná nejrůznějších kuchyňských robotů, mixérů a míchaček.
Na sporáku se ve velkém hrnci vařil boršč, v troubě se pekly velké kusy ryb a v hluboké míse pod utěrkou kynulo vzdušné těsto, ze kterého se pak pekly stejné buchty. Nejen v kuchyni, ale i v celém bytě se linuly úžasné vůně Nininých oblíbených koření doprovázejících jednotlivé pokrmy. Vasyl ležel přímo v kuchyni na malé pohovce a celou dobu spal. Na konci dne dostával rybí ocásky nebo kousky masa.
Když Nina o dva týdny později přišla do bytu Michaila Vasiljeviče, uviděla na kuchyňském stole velkou kytici a na ní vzkaz: “Nino, teď se rád vracím domů!” Nina se s ním rozloučila. Vedle ní ležela obálka s jejím prvním platem. Když si Nina obálku dávala do kabelky, pomyslela si, že teď na podzim, až bude dača prázdná, si může hledat bydlení. Čerstvé kytice se teď objevovaly při každé Ninině návštěvě. A jednou v pátek přišel domů dřív sám majitel a pili spolu čaj s voňavými tvarohovými koláčky, a pak Michail Vasiljevič vzal Ninu a kočku (kam jinam!) na daču a pozval je na víkend na ryby.
A ona souhlasila. A Vasja šel s nimi, krmili ho rybami a celou dobu žertovali a smáli se. Prostě jako děti! Na podzim se Ninoška provdala za Mychajla Vasyloviče. Když se Nina stěhovala z malého venkovského domku, vzala si s sebou jen velkou krabici koření a kočku. Inu, co je ještě potřeba ke štěstí?
