Před několika lety mě vyhodili z domova. Manželův telefon byl nedostupný – měl problémy s komunikací v práci a bylo velmi obtížné se mu dovolat. Šla jsem k mamince, protože jsem nemohla sedět pod manželovými dveřmi v předsíni. Maminka mě nijak zvlášť nepotěšila – její syn a jeho žena žijí se svými milovanými vnoučaty.
Přijali mě do domu pod podmínkou, že musím všechny obejít. Musela jsem souhlasit, neměla jsem moc na výběr: kapesné bylo malé, nedalo se z něj žít, a tchyně nám peníze vzala, když od nás odešla. Jedinou nadějí byl příjezd mého manžela. Můj milý by přišel a všechno by vyřešil. Ale z nějakého důvodu se nikdy neozval. Pracovala jsem jako o život pro celou rodinu. Vstávala jsem v pět ráno, abych udělala snídani.
Pak jsem s kočárkem v zubech odváděla synovce do školky. Když jsem se vrátila ze školky, byl čas všechny nakrmit a připravit do práce. Moje dítě mělo navíc přísně zakázáno plakat. Ale dítěti to nevysvětlíte. Jakmile jsem uslyšela pláč, moje matka a bratrova žena se okamžitě ušklíbly: “Ať si pláče, je to dobré pro děti. “Copak nemáte nic jiného na práci, než nosit dítě na rukou? Vymyslíme, co s tebou. Položíš ho na zem a ono naříká, protože k němu hned běžíš.
Tiše jsem plakala, když jsem slyšela, jak se můj syn rozplývá. Srdce mě bolelo jako matku, ale věděla jsem, že kdybych šla proti proudu, vyhodili by nás odsud. Věděla jsem, kdy přijde můj manžel.
Ten den jsem vzal syna a šel na nádraží. Manžel vystoupil z vagonu, já jsem se mu se slzami štěstí vrhla kolem krku, on mi odvázal ruce, otočil se a odešel, aniž by řekl jediné slovo nebo se na dítě jen podíval. Seděla jsem na nádraží, objímala syna a nevěděla, co dál. Nechápala jsem, co se to s mým mužem stalo, proč nám to udělal? Kam bychom měli jít? K mámě? Tam jsem vůbec nemohla jít.
Máma vždycky milovala mého bratra a já jsem byla jen lítostivý omyl mládí. Posadila jsem syna do kočárku a jeli jsme, co to šlo. O pár hodin později mi zavolala manželova babička: “Přijeď, všechno vím. Pomůžu vám, jak budu moct. Letěla jsem k ní jako na křídlech. Tchýně mi vyprávěla o důvodech vnukova ochlazení vůči mně.
– Tchyně je zmijozel. Jen jsi čekala, až se ti narodí syn, a ona už tvému manželovi říkala, že to není jeho dítě. Právě se vrátila z večírku na oslavu příchodu syna. Tehdy jsem se dozvěděla o té stařeně, která utekla s manželem, když byl na služební cestě. Mimochodem, mluvilo se o tobě. V den odjezdu mého vnuka přišla za mým vnukem jedna stará paní z vašeho domu a důvěrně mu řekla, že vás navštívil nějaký muž. Takže se všechno “sešlo”, vnuk uvěřil matce, když mu zavolala a řekla mu o vašem útěku. Nedivil bych se, kdyby poslala sousedku. Vyhodit nemo na ulici – ani od ní jsem to nečekal. S babičkou Máňou jsme našli společnou řeč a můj syn si ji zamiloval, protože to byla jeho jediná babička.
Moje tchyně a moje matka nechtěly se svým vnukem komunikovat, a Bůh s nimi. Syn šel do školky a já do práce. Pak přišla řada na mě, abych pomáhala babičce Máně – byla jsem už v osmé dekádě a věk si vybíral svou daň. Půl roku před tím hořkým dnem šla babička Máňa k notáři: “Je mi to líto, byt jsem odkázala pravnukovi. Velmi jsem se na tebe upnula, ale tak je to nejlepší. Víš, kde jsou poslední den moje úspory. Pamatuj si: žádná slova. Babičku Máňu přišel vyprovodit i můj bývalý manžel a jeho matka. Moje bývalá tchyně měla svůj obvyklý repertoár: “No, miláčku, žila jsi zadarmo u staré paní, je čas poznat svou čest. Připrav se, ale nezapomeň na své potomky. Nechtěla jsem ji předem zklamat.
Zachytila jsem zamyšlený pohled svého bývalého manžela. Když viděl, že se na něj dívám, přistoupil ke mně: “Viděl jsem fotky svého syna, vypadá jako já v dětství. “Je můj?” “Vždycky byl tvůj, ale na tom teď nezáleží. Jestli je můj, tak se zase shledáme. Chci, aby moje dítě vyrůstalo v úplné rodině. Napětí posledních let, ať už to bylo z babiččiných rad, nebo z nelibosti vůči mému bývalému manželovi, to všechno vyšlo najevo v slzách. Oplatila jsem mu to smíchem. Kde byl předtím, se svou “úplnou rodinou”? Znalecký test potvrdil, že se můj syn narodil bývalému manželovi; souhlasil s tím, že začne platit alimenty. Jeho matka mi zavolala a milostivě mi to oznámila:
– Můžete se k sobě vrátit. A byt zůstane v rodině – tvůj syn, až bude starší, ho prostě přepíše na mého syna. Nebudu vám přát žádné další štěstí. Na shledanou. Když se matka dozvěděla, že její vnuk je majitelem nemovitosti, hned za mnou přišla s nářkem – její syn se potřebuje rozšířit. A že já jako jeho opatrovník mohu nějak okrást vlastní dítě ve prospěch milujícího strýce. Poslal jsem matku pryč – hlasitě a sprostě. Můj bývalý manžel se mě neustále snaží přetáhnout zpátky do AFU: zve mě na rande a posílá mi květiny. Ale mně je odporné se na něj jen podívat: nic nepochopil a vyškrtl svou ženu a dítě ze svého života – to není příliš důstojný a ani mužný čin. Víte, já mám štěstí. Mám milující rodinu. A tou rodinou je můj syn.