Bylo dobré, že za námi každý den chodil alespoň můj syn a jeho žena. Synova manželka Sveta přicházela odpoledne před prací, dávala mi injekce a pomáhala mi s obědem. A můj syn Dima přicházel pozdě odpoledne s novými léky a jídlem. Vlastně máme s manželem tři děti. Nejstarší dcera se vdala a bydlí nedaleko, patnáct minut autobusem, ale jednou za měsíc se k nám přijde pochlubit sousedům.
Druhá dcera se narodila nedávno spolu s mým synem Dimou. Vlastně jsme tu s manželem drželi velké tajemství. Šla jsem rodit druhou dceru a jiná rodička, moje sousedka, se vzdala svého dítěte. A narodil se jí takový hodný chlapeček. S manželem jsme se rozhodli, že mu musíme dát nový život. Jen já a můj manžel víme, že Dima není náš vlastní syn.
Nikdo jiný z rodiny o tom neví. A tak se stalo, že Dima byl ten, kdo se o nás nejvíc bál. V posledních chvílích jeho života to byli právě Dima a Svitlana, kdo mu stál po boku. Po pohřbu se dcery probudily a vzpomněly si na dědictví, protože manžel tvrdě pracoval a my jsme šetřili peníze na účet.
Dcery mi nejprve naznačily, že jde o dědictví, ale já jsem dělala, že tomu nerozumím. Navzdory tomu, že Dima o penězích vůbec nemluvil. A pak se dcery odhodlaly a zeptaly se mě na dědictví přímo: -Mohla ses alespoň zeptat, kolik stály léky jejich otce. Byly drahé. – “No, Dima si všechno koupil za vlastní peníze,” odpověděly dcery. – “Ano, to je pravda.
Dima a jeho žena také kupovali potraviny za vlastní peníze, každý den za námi chodili a byli tu pro nás. A teď se zeptejte, kdo by měl dostat peníze. Dcery se začervenaly a mlčky odešly. S manželem jsme už neměli žádné peníze, ale jeho posledním přáním bylo přepsat náš velký dům na Dimu, což jsem udělala.