Vzpomínám si, že když mi bylo šest let, podívala jsem se na svou matku, která mi tehdy řekla: “Marie, musíme si promluvit, jako žena se ženou.
Zmateně jsem se jí zeptala, o čem chce mluvit. “Když mluvíš o lidech, měla bys říkat ‘kdo’ místo ‘co’,” opravila mě, “a musíme mluvit o mužích.” “Dobře, řekni mi, co tě trápí?” zeptala se překvapeně máma.
– “O to nejde, odpověď na svou otázku znáš,” upřesnila jsem, “dělám si starosti o našeho otce! Maminka mě požádala o vysvětlení a já jsem jí odpověděl: “Neotravuj v noci svého tátu!”
Začala si dělat starosti a ptala se, proč v noci nespím. Snažil jsem se ji uklidnit: “Spím. Opravdu spím. Ale než usnu, často slyším, jak tátovi opakuješ: “Jak dlouho u toho počítače vydržíš sedět? Už ho vypni! Běž si lehnout.”
Uvědomuješ si, že táta nehraje na počítači, že? Pracuje, vydělává peníze. A pak mi kupuje hračky? Máma si povzdechla a řekla: “Samozřejmě, dcero! Máš pravdu. Všechno jsem pochopila.
Slibuji, že se polepším. Řekla jsi všechno, co jsi chtěla říct? S radostí jsem odpověděla, že teď prostřeme stůl, protože táta se za chvíli vrátí z práce. Rychle jsem nachystala talíře, abychom si s ním mohli sednout k večeři, až přijde, a neztráceli čas povykujícím prostíráním.
