Zamiloval jsem se do ženy, která měla manžela a děti. Pak kvůli mně opustila svou rodinu, ale po tom, co se stalo, nevím, co mám dělat.

Před rokem jsem ji potkal, jak se tehdy zdálo, lásku svého života, spřízněnou duši. Už je mi pětatřicet. Solidní, jako strejda. S bytem, autem, výnosným povoláním. V mém životě byly ženy.

Ale žádná z nich nevyvolávala takové emoce jako ona. Díky ní jsem se do ní zamiloval jako kluk. V hlavě jsem měl jedinou myšlenku – Ona musí být moje. Za každou cenu.

Nic mě nemohlo zastavit. Po setkání s ní se ukázalo, že existuje zdánlivě nepřekonatelná překážka. Je vdaná a je matkou dvou dětí. Zdálo by se, že na ni křičí sám osud:

“Vzdej to!” Ale zatímco osud je pomíjivý, přítel je zcela hmotný. Řekl: “Proč potřebuješ být ženatý a mít děti? Copak pro tebe není dost svobodných žen?” “Ne,” odpověděl jsem.

Ale já jsem neposlechl ani osud, ani přítele. Vytrval jsem a ona nakonec souhlasila, že přijme mé pozvání do restaurace. Ten večer byl zlomový, hodně jsme si povídali, našli jsme mnoho styčných bodů a začali si povídat.

Kolem jedenácté večer jsme se vzpamatovali. Řekla, že už musí jít, a utíkala domů. Uvědomil jsem si, že ledy jsou prolomeny. Naše tajné schůzky pokračovaly další tři měsíce a nakonec se to stalo!

Opustila svou rodinu, manžela a děti a přišla žít se mnou. Moje štěstí neznalo mezí. Teď jsem ji mohl objímat a líbat v kteroukoli denní i noční dobu. asi před měsícem jsem si uvědomil, že moje zamilovanost nepřerostla v lásku.

Začala mě rozčilovat. Už nechci, aby byla v mé blízkosti, ale nemůžu jí to říct. Vytrhl jsem ji z rodiny, a teď ji mám vyhodit?

Už s ní nechci žít, nemám právo ji vyhodit. musím být jen trpělivý a doufat, že se najde někdo jiný, kdo mi ji vezme. přál bych si, aby brzy vstoupil do jejího života.

Související Příspěvky