– “Doslova ve mně vře. Říká, že jí rozděluji dcery,” povzdechne si Weronika. Jde o to, že Veronika se rozhodla dát vnučce byt, jakmile dokončí třetí ročník vysoké školy. Informovala o tom svou dceru a zetě. Její vnučka momentálně studuje v zahraničí, ale plánuje se vrátit do země. A babička jí chce pomoci s aklimatizací. Chce vše udělat formálně, protože má dvě vnučky – pak by mohly nastat problémy.
– “Všechno bylo v pořádku, dcera žila s manželem. Nevím, co se tam s ní stalo. Obecně se ke mně vrátila s dvouletou dcerou a řekla, že se rozvádí.” “To je pravda. – Žena rozpřáhla ruce. Matka svou dceru podpořila. Pomáhala jí a starala se o ni. Během této doby se ke své vnučce velmi přimkla.
Bývalý zeť se rychle oženil a měl mnoho dětí, takže o dceru neměl zájem. Osobní život dcery Veroniky se však nevyvíjel dobře. Matce však nikdy nevadilo, že dcera chodí mezi lidi.
– Přece by si domů nepřivedla jen tak někoho, ne? Někdy chodila ven večer nebo o víkendu. Nikdy jsem jí v tom nebránila a zůstala jsem s vnučkou bez problémů,” vzpomíná žena.
Jediné, co Veronika dceři připomínala, bylo, že by si měla hledat nejen manžela, ale také otce pro své dítě. Koneckonců i s dcerou se musí počítat. Pokud se muž k dívce chová špatně, nic dobrého z takové rodiny nevzejde. Zastala se své vnučky.
Helena oznámila sňatek, když šla dcera do první třídy. Máloco jí říkalo, že čeká dítě.
– Samozřejmě se mi to nelíbilo. Vůbec neposlouchala mé rady a dělala pravý opak. A ten nový zeť je pěkný plevel. Ani se nesnažil s Basiou spřátelit. A moje hloupá dcera na něj samozřejmě koukala jako obrázek. Kdy se jim podařilo udělat dítě? Nevím, kde ho vzala,” povzdechla si žena.
Matka se snažila dceři domluvit, ale ta se necítila provinile. Veronika požádala vnučku, aby u ní zůstala, ale ani to se jí nepodařilo. Všem bylo jasné, že Basia otčíma obtěžuje. Pořád na ni křičel, snažil se ji vychovávat a trestal ji za každou maličkost. A po narození druhé dcery se rozpoutalo peklo.
– Musela jsem si vnučku vzít pryč a ještě udělat hádku. Vyhrožovala jsem, že na ně pošlu sociálku, tak se dcera vzdala. Žili jsme s vnučkou v klidu a neměli žádné starosti. Basia občas jezdila za matkou, ale žila se mnou,” říká Veronika.
Vůči druhé vnučce byla žena lhostejná, zejména proto, že se rozešla s jejím otcem. Zeť nechtěl dceři dovolit, aby se s tchyní stýkala. Bylo vidět, že k ní má odpor.
– Nevím, jestli svou dceru potrestal, nebo ne. Pro mě je nejdůležitější, aby z nejstaršího vyrostl dobrý člověk. Je samozřejmě škoda, že vyrůstala daleko od rodičů, ale takový je život. Bášu miluji z celého srdce, ale druhá vnučka je pro mě cizí,” říká důchodce.
Veronika se už dávno rozhodla, že to bude starší vnučka, kdo zdědí byt. Jiná možnost nebyla. Dceři o tom ale neřekla. Jednoho dne uslyšela od Heleny tato slova:
– Moje tchyně je velmi nemocná. Ale nic z ní nedostaneme – tam švagrová drží ruku. Moje děvčata zdědí jen tvůj majetek, na druhou stranu není s čím počítat.
Veronice se tato slova nelíbila. Muž ještě žije a ona už dělí dědictví. A pak se rozhodne přiznat, že chce byt předat Basii.
– Mami, co to děláš? Vždyť máš dvě vnučky, ne jednu. Proč zanedbáváš tu mladší?
– A proč jsi celý život zanedbávala tu starší? Basia pro tebe byla vždycky přítěží. Vyděláváš peníze, mladší živíš, ale o starší se nestaráš. Basia má jenom mě a nedej bože, aby se mi něco stalo, zůstane sama. Nejmladší má otce, druhá babičku a ty. Něco vymyslíš,” odpověděla Weronika dceři.
Dcera se na matku urazila. Matka má však právo rozhodovat sama, je to přece její domov. Navíc Basia je už dospělá. Potřebuje byt víc než ta mladší. Ať se o ni postará otec.
