Vždycky jsem věřil na osud a věděl jsem, že nic není zadarmo. Před několika lety jsem přišla o manžela, a abych se uživila, rozhodla jsem se pronajímat jeden ze svých pokojů.
Z nájemníka se vyklubal mladý muž, Ruslan, který byl výtvarník, a já si ho hned oblíbila, nebyl jako kluci jeho věku, byl vážný, sečtělý, často jsme večer pili v kuchyni čaj, povídali si, sdělovali si zážitky a názory.
Věděl jsem, že má otce, který žije ve vesnici a vede hospodářství, byl také vdovec, ale nikdy jsem se s ním nesetkal. Každý den mi Ruslan vyprávěl o svých projektech a já se s ním dělil o své plány, oba nás to velmi zajímalo.
Jednou jsem mu dokonce naznačil, že je načase, aby si našel ženu, ale on rozpačitě odpověděl, že neumí komunikovat s dívkami. Po tomto rozhovoru uplynul asi měsíc.
Jednoho dne jsem přišel domů od sousedů, vešel jsem do Ruslanova pokoje a uviděl jsem ho, jak pracuje s nějakou modelkou, a hned jsem vyběhl z pokoje v domnění, že můj mladý podnájemník se zabývá něčím jiným. Později se mi u čaje přiznal, že se mu ta dívka líbí, ale neví, jak jí to říct.
Ukázalo se, že jsem pak tu dívku pozval na čaj, jako bych se jí chtěl omluvit za to nedorozumění, a naši mladí lidé se dali do řeči a ledy mezi nimi se prolomily.
Ruslan mi za to mnohokrát poděkoval a jednou mě požádal, abych jeho otce nechal na chvíli u nás, aby se podrobil nějakým testům.
Dokonce říkal, že by mohl otcovu léčbu zaplatit, ale já jsem si ty peníze nevzal. Jeho otec přišel a já jsem nemohla uvěřit, že by mě mohl nějaký člověk tak zaujmout, začali jsme si s ním povídat a ukázalo se, že máme hodně společného.
Teď plánujeme dvě svatby – Ruslana a jeho přítelkyně a moji svatbu s Ruslanovým otcem. Jsem šťastná a ráda, že jsem se rozhodla pronajmout si pokoj.