Pavlo pracoval pro známou společnost. Byl dobrým zaměstnancem. Ředitel mu řekl, že musí přejít na jiné oddělení. Pavel se zamračil: byla škoda opustit tuto útulnou kancelář, přenechat práci někomu neznámému a přestěhovat se do toho zchátralého oddělení. Plat je ovšem dobrý. Ale peníze přece nejsou všechno, ne?
Klid v duši je cennější. Pavlo se protáhl a jeho myšlenky se opět stočily k tchyni, která dnes přijela. S matkou jeho ženy, Ludmilou Petrovnou, nevycházeli dobře od samého začátku. Přesněji řečeno od chvíle, kdy Káťa při první velké hádce náhle prohlásila: -Matka měla pravdu, nehodíme se k sobě, říkala mi, abych nespěchala, abych si to rozmyslela, ale já ji neposlechla.
Pavlo si už zvykl, že Káťa může během hádky říct bůhvíco a druhý den ráno na to bezpečně zapomene. Byla to její povaha. Uvědomil si to hned, a tak jí rychle odpustil, ale ta slova o tchyni mu byla z nějakého důvodu velmi nepříjemná a utkvěla mu v paměti, takže teď hrdě mlčel pokaždé, když její matka přijela na návštěvu.
Ostatně ani sama Ludmila Petrovna nebyla známá svou upovídaností. Tchyně se snažila přijít na krátkou dobu, zřejmě ji také trápila zeťova přítomnost. Byl pátek a Pavlo obvykle chodil do kavárny se svými kolegy. Dnes se rozhodl, že s nimi nepůjde. Pavlo tiše odemkl klíčem dveře bytu, svlékl se a tajně nahlédl do kuchyně.
Tam jeho tchyně s manželkou vařily večeři a nadšeně si povídaly. Z prvních slov pochopil, že mluví o něm. Matka se ho zeptala, jestli často chodí ven, jestli se hádají. Její poslední slova však byla mimořádná. Řekla, že je třeba člověka nadchnout pro velké věci, věřit mu, a pak bude chtít vaši důvěru ospravedlnit.
Opatrně se znovu podíval do kuchyně. Ženy stály a objímaly se. Paul se vrátil ke dveřím, otevřel je, schválně je hlasitě zabouchl a pak vešel do kuchyně. Stály tam a dívaly se na něj osvícenýma očima.
Přistoupil k nim a obě tiše objal. Pak vzrušeně zachraptělým hlasem řekl: “Tak mi gratulujte, zítra mám nové místo!” “Gratulujeme, Pavle!” Ludmila Petrovna se usmála a nenápadně mrkla na Káťu: “Věříme ti!” “Děkuju… mami!” odpověděl Pavel plačtivě.
