– “Tohle je vlastně můj byt,” řekla Ludmila Michajlovna, “dala jsem ho synovi, aby v něm mohl žít se svou ženou Annou. “Chtěla jsem, aby se syn osamostatnil, ale to chce čas, tak jsem jim dala svůj byt, než si našetří na vlastní,” vysvětlila.
Syn Liudmyly Mykhailivny, Hrysha, se po dokončení studia okamžitě oženil s Annou, svou spolužačkou. Ludmila Michajlovna o dívce nic nevěděla. Anna se s tchyní setkala jen čtyřikrát, a pak už jen jednou na svatbě.
Hanna i Hryško si teprve začínali budovat svůj dospělý život. Oba nepocházeli z bohatých rodin. Ludmila Michajlovna věřila, že je to tak lepší, protože tak se manželé postaví na nohy. Griša si nikdy nic nenárokoval, byl matce vděčný za byt a o jiné pomoci nikdy nemluvil.
V zimě zavolal Ludmile její bratr Anton, který se chystal do hlavního města na lékařskou prohlídku. Letošní zima nebyla výjimkou. Anton požádal Ludmilu, aby mu poskytla místo ve svém druhém bytě; věděl, že tam bude dost místa pro všechny, zvlášť když jeho synovec ještě neměl děti.
Gríša ochotně souhlasil, že strýčkovi poskytne na pár dní přístřeší u sebe, protože strýček Anton Gríšovi v minulosti sám hodně pomohl:
– “Ano, samozřejmě, mami, ať přijde, já mu vyjdu vstříc podle všech pravidel,” řekl Griša. Ludmila Michajlovna byla velmi ráda, že se její syn nebrání. Bála se, že se to jejímu synovi nebude líbit. Později se ukázalo, že se bála oprávněně. Hned druhý den zavolal Hricko a začal se kvůli něčemu rozčilovat: “Přijede příští týden? Možná bych mu mohla najít nějaký pěkný hotel? Možná by měl jet někam jinam?”
“Nemusíš dělat nic,” odpověděla Liudmyla, “sama mu najdu místo. “A ona to udělala. “Můj bratr přijel,” říká Ludmyla Michajlovna, “složil všechny zkoušky, pobyl u mě čtyři dny a pak se vrátil. Bylo to těsné, ale bez urážky, víte.
31. prosince. Zazvoní telefon, zvednu ho. Je to moje švagrová. Zvykla volat o důležitých svátcích, takže volala 31. září. Každopádně mi blahopřála k nadcházejícímu roku, povídaly jsme si a nakonec, když zavěsila, švagrová řekla: “To je dobře, že dali Máše domov. Chudák holka neměla kam jít.
Všechny ubytovny jsou obsazené, bez Anny a Grigorije by zůstala na ulici, nic dobrého.” A tak jsem se na ni podívala. Ludmile Michajlovně bylo všechno jasné: Ukázalo se, že Griša s Annou poskytli přístřeší Annině neteři Máše, která tam žila od podzimu. Odpor pomalu spaloval ženu zevnitř. Přenechala svůj byt mladým lidem a ti nejenže odmítli přijmout Ludmilina bratra, ale navíc na čtyři měsíce pustili do svého domu cizího člověka.
– Říkáte Máša? Máš týden na to, aby sis našla byt a vyklidila ten můj,” řekla do telefonu Ludmila Michajlovna. “To je dost kruté,” odpověděl Hricko. Vztah Hricka s matkou se nezhoršil – chápal, že matku to, co slyšela, velmi rozrušilo. Našel si byt a s Hannou začali bydlet ve vlastním (i když pronajatém) bytě.
Vyvstává však otázka, zda Ludmila Michajlovna udělala dobře, když děti ze svého bytu vyhodila, protože umožnila manželům v něm bydlet, což znamenalo, že měli právo s domem nakládat, tj. rozhodovali, koho do něj pustí a koho ne.
