Před šesti lety se moje matka podruhé vdala. S otcem se rozvedla, když mi bylo sedmnáct. On odešel ke své rodině na jih a matka zůstala ve stejném bytě. Jejich rozvod mě nepřekvapil, protože jsem vždycky viděla, že se k sobě nehodí. Táta je klidný a mírný a máma je člověk s takovou povahou, že ne každý vedle ní vydrží. Byla jsem už dospělá, takže jsem nemusela nic vysvětlovat. S matkou i otcem jsem normálně komunikovala.
Nejčastěji samozřejmě s maminkou, protože bydlíme ve stejném městě. Ale už jsme spolu nebydleli, jen jsme spolu komunikovali. Nejdřív jsem bydlela na koleji na univerzitě a k dvacátým narozeninám mi táta dal královský dárek – koupil mi jednopokojový byt. Matka se aktivně věnovala osobnímu životu a už mě neobtěžovala. Já jsem pro ni udělal totéž.
Proto jsem se dozvěděl, že se dala dohromady s mužem, když se chystali svůj vztah legalizovat. Byla to matčina volba, ale mně se ten muž hned nelíbil. Matčina povaha není žádný dar, a tam je to ještě horší. Ale máma byla zmrzlá a dívala se na něj, jako by byl něco velkého a nezimního. Tak ať si ho vezme, když se jí líbí.
Novomanželé bydleli na pozemku mé matky. Její nový manžel byl bezdomovec, jeho bývalá žena ho k sobě také pustila a po rozvodu nikam nešel. Než se nastěhoval k mé matce, pronajal si pokoj v ubytovně. “Umíš si představit, on si zrekonstruoval svůj starý byt, koupil si veškerý nábytek a ona se k němu takhle chová!” řekla mi matka v slzách. Opět jsem mlčela, i když jsem přesvědčená, že ta žena udělala správnou věc, a definitivně mě o tom přesvědčila následující věta: “Je správné, že jí neplatí alimenty. Stejně všechno utratí za sebe.
Dítěti také něco vypráví o jeho otci a on s ním nechce ani mluvit. Jestli se nepletu, tak synovi je patnáct let, takže takovému dítěti se to “neříká” snadno. Stačí, aby si s tátou jednou promluvil, aby všechno pochopil. Ale tuhle myšlenku jsem si nechal pro sebe. Neviděl jsem důvod, proč matce něco dokazovat. Nebylo pro mě žít s takovým darem. Sám jsem se oženil a mám syna. Moje matka přišla navštívit vnuka sama, protože její manžel “nesnese hluk a dětský pláč”.
Ani trochu mě to nerozhodilo a netoužila jsem po tom, abych mu znovu zkřížila cestu, ale musela bych. Teď je mému synovi pět let a občas jezdíme za maminkou na návštěvu. Někdy musíme zkřížit cestu jejímu manželovi a ten nikdy neřekl ani slovo.
Vždycky říkal něco o výchově dětí, i když by neměl bučet na krávu, byl to otec roku. Ale častěji jsme přicházeli, když byl v práci. A on pracoval tři dny v týdnu, někde na služebně v nějakém zařízení. Když nebyl doma, nechávali jsme vnuka u matky i přes noc. Nedávno jsme byli s manželem pozváni starými přáteli na svatbu. Akce se konala mimo město, takže bylo naplánováno, že zůstaneme přes noc. Bylo by problematické vzít dítě s sebou, je ještě příliš malé na to, aby bez problémů snášelo tak dlouhé cesty a akce.
Požádala jsem maminku, zda by mohla s vnukem dva dny posedět. Zkontrolovala termíny, zeptala se manžela, jaký má program, a řekla, že může. Její manžel odjížděl na jeden den a než přijel, máma by syna odvezla k nám a počkala by tam na nás. Vše probíhalo perfektně, odjížděli jsme s čistým svědomím. Rozhodli jsme se ale, že nezůstaneme přes noc. Atmosféra nebyla příjemná. Rozhodli jsme se jít domů, na což jsem matku zapomněl upozornit. Když jsme k ní dorazili, čekalo na mě něco neuvěřitelného. Odemkli jsme dveře klíčem a byli jsme ohromeni. Můj syn spal na postýlce na chodbě.
Matka má třípokojový byt a dítě nespalo na posteli, ale na staré postýlce na chodbě bez světla, i když jsem matku požádala, aby mu byla nablízku, protože by se mohlo v noci vzbudit. Matka se s manželem dívá v kině na film. Vcházím dovnitř s hloupou otázkou na tváři.
A víte co? Ten pán měl na hlavě takovou korunu, že mi začal mít za zlé, že jsem k němu přišla bez ohlášení. Do jeho domu? Měl jen pár děravých bačkor a plesnivé pomazání a podlaha jeho bytu byla legálně moje. Řekl jsem mu to a také jsem ho upozornil, že pokud mému synovi dá na chodbě postýlku, udělám totéž a zítra budu iniciovat výměnu bytů, abych dostal svůj podíl. Vzali jsme chlapce s sebou, spal a nic necítil. Druhý den jsem se bavil s jeho matkou a ta zpívala jako slavík.
Říkala, že dítě nehodlají dát spát na chodbu. Jen si tam hrál na postýlce a usnul. Ano, usnul v pyžamu na polštáři a prostěradle, které jsem přinesla, a já tomu hned uvěřila. Manželovi je tato situace také nepříjemná, ale prosí mě, abych se nerozčilovala a nekazila lidem život, protože oni asi všechno pochopili. Ale já se nechci uklidnit. Vezmu si, co je moje, a nechám je, ať si dělají, co chtějí. Co je to za pozdrav, je odpověď? Nebo se mýlím?
