Dokonce nechtěně velmi závidím ženám, které našly své ženské štěstí v manželství. Své manželství jsem vždy považovala za úspěšné a spolehlivé. Vdávala jsem se jako velmi mladá, což je pro dívku velmi mladý věk, ve dvaceti letech za kluka odvedle. Měli jsme se vzájemně upřímně rádi a brzy jsme se vzali. Brzy se narodil Alexandr a o tři roky později Igor. Žilo se nám dobře, bavili jsme se a málokdy jsme se pohádali.
A mně se můj život tak líbil, že jsem si často záviděla. Tak uplynulo 25 let našeho šťastného rodinného života. Naši chlapci vyrostli a oženili se. A my jsme spolu rádi komunikovali a těšili se na naše malá a milá vnoučata, pro která jsme byli připraveni dát jim i nebe. A nějak jsem si ani neuvědomila, kdy do našeho rodinného života přišly změny.
Ne, můj manžel zůstal ve vztahu stejný, ale rozhodl se radikálně změnit svou image. Takříkajíc omládnout. Začal navštěvovat kosmetické salony, oblékat se ve značkových obchodech, což se za tolik let našeho rodinného života nikdy předtím nestalo. Měli jsme málo peněz, ale v posledních letech jsme jich hodně ušetřili, protože děti už nepotřebovaly naši pomoc; říkaly, že jsme je přivedli na svět a teď si musí žít trochu samy, a pomáhaly nám.
A když můj muž slavil výročí, pronesl přípitek: “Na nový a světlý život! Tenkrát jsem těm slovům ani nevěnovala pozornost. Manžel začal chodit z práce pozdě a ve velmi dobré náladě. Ani mě nenapadlo, že by za to mohla jiná žena, nikdy bych tomu nevěřila. Jednoho dne v parku ke mně přistoupila mladá dívka a požádala mě o rozhovor.
Neznal jsem ji, ale souhlasil jsem, že si s ní promluvím: byl jsem zvědavý, co od ní uslyším. Dlouho mlčela, bylo vidět, že má starosti, že se nedokáže uklidnit. Zároveň jsem si ji se zájmem prohlížel. Vypadala asi na třicet let, hezká. Trpělivě jsem čekal, ale místo slov se rozplakala. Brzy jsem pochopil, že mého manžela velmi miluje a chodí spolu už asi rok.
Mají k sobě vzájemné city, ale manžel mi nic neříká, protože se bojí, že mě to velmi rozruší, že mě úplně zklame. Nebyla jsem však připravena na to, že od této ženy uslyším následující větu: “Vy a váš manžel jste prožili hezký život, tak dopřejte druhým takové štěstí. Nevěděla jsem, jak na to všechno reagovat, a tak jsem se mlčky zvedla a prostě odešla domů. Manželovi jsem neřekla vůbec nic.
Tvářil se tak šťastně a radostně, ale teď už jsem znala pravý důvod a byla jsem příliš smutná na to, abych to udělala. O několik dní později jsme v restauraci slavili 25. výročí svatby. A já se rozhodla, že si s ním promluvím. Jen jsem manžela hned upozornila, že chci jen pravdu. Přiznal, že tu dívku velmi miluje a žije se mnou jen z vděčnosti za náš život a naše děti.
Nezačala jsem se hádat, nechápala jsem všechno, prostě jsem ho nechala jít. Z doslechu jsem se dozvěděla, že spolu stále žijí. Ale nevím, jak dlouho tahle idylka vydrží. Takhle se nám rozpadlo manželství, ale já se nevzdávám. Za dva měsíce se mému synovi narodí dcera a já jim ráda pomůžu.
Tohle jsem od svého muže po 25 letech našeho šťastného života nečekala; věnovala jsem se naší rodině, ale on se rozhodl začít život znovu. A já teď budu opravdová babička, už nebudu hledat jiného muže, nechci být tak šťastná, když člověk zůstane jen jako použitá věc. S tím se už do konce života nedokážu smířit.