Dlouho jsme s manželkou z neznámých důvodů nemohli mít dítě, lékaři si mnuli ruce: všechno bylo normální, ale nic nefungovalo.
Otěhotněla až v 36 letech, což není nejlepší věk pro otěhotnění, a tak ji pro její vlastní bezpečnost převezli do porodnice před začátkem 8. měsíce těhotenství, kde zůstala až do porodu.
Na oddělení s ní byla ještě jedna dívka, které bylo teprve 17 let. Podle lékařů měla nechtěné těhotenství, takže jsme se mohli jen dohadovat, čím si tato dívka prošla…
Byla příliš mladá a její porod byl těžký, byla chudá a nepřežila ho… dala život svému synovi… V důsledku toho zůstal chlapec sirotkem a bylo to pro něj velmi smutné. Když mi o tom manželka vyprávěla, měla slzy v očích… co na to říct, cítil jsem to stejně.
Spolu s naší dcerou, která se narodila následující den, se moje žena starala v porodnici o syna té dívky. A po propuštění, když jsme o tom celý den přemýšleli, jsme se s manželkou rozhodli, že toho chlapce musíme adoptovat.
I když proces adopce nebyl snadný ani rychlý, brzy se nám to s manželkou podařilo a nyní jsme měli dvě děti, a i když se stalo, že syn nebyl naším biologickým synem, přesto jsme ho milovali stejně jako naši biologickou dceru.
