Moje tchyně mi při první návštěvě u nás doma řekla, že jsem zbytečná hospodyňka, a tvrdila, že s takovou ženou bude mít její syn hlad a bude špinavý. Než jsme se vzali, pronajali jsme si můj byt a bydleli u mých rodičů.
Bydleli ve velkém domě s krásným pozemkem. Jakmile nájemníci odešli, přestěhovali jsme se do mého bytu. Všechno bylo, jak má být, když se člověk stěhuje na nové místo: věci byly rozházené, byl tam nepořádek.
Moje tchyně se však rozhodla, že nás bez pozvání navštíví. “Jak chcete žít v takovém nepořádku, to je hrůza! Čekala jsem, že si před mou návštěvou uklidíte!” rozčílila se tchyně.
V bytě byl samozřejmě chaos, protože jsme se právě nastěhovali.
O žádném úklidu nemohla být řeč. Tehdy to všechno začalo. Každý den za mnou chodila a poučovala mě, nadávala mi do špatných hospodyněk a slibovala, že mě všechno naučí. Myslela jsem, že ji to brzy přestane bavit a uklidní se.
Ale pokaždé jsem měla další a další stížnosti. Po mém porodu to přehnala a slíbila, že bude každý den uklízet, aby její syn a vnučka žili v čistém a uklizeném bytě. Ale s dítětem mi nepomohla. Ztratila jsem trpělivost a ukázala na dveře bytu s prosbou, aby ke mně už nikdy nechodila.
Rozčílila se a začala křičet, ale když viděla, že nereaguji, odešla. Když jsem přišla domů, manžel na mě křičel, že nemám právo mluvit s matkou takovým tónem.
Poté, co jsem ho vyslechla, jsem také ukázala na dveře. Když má svou matku tak rád, ať s ní žije. S tchyní jsem se smiřovala pět let. Neustále jsem manžela prosila, aby ji uklidnil.
Nevěnoval mi pozornost, ignoroval mé prosby. Takže dostal, co si zasloužil. Ať se vrátí, jestli se umoudří. Pokud ne, ať žije se svou matkou.
