Neměla jsem v plánu vrátit se o prázdninách domů, abych zbytečně neutrácela, ale syn a dcera na mě tak naléhali, že jsem se podvolila. A tak jsem včera přijela domů – a stále se nemohu uklidnit: po tvářích mi tečou slzy.
Dostalo se mi takového překvapení… Pět let jsem pracovala v Itálii a šetřila peníze na koupi domu. Dříve jsme s dětmi bydleli s matkou v bytě v hlavním městě, ale když zemřela, museli jsme dům prodat a peníze rozdělit mezi nás tři: mám ještě bratra a sestru.
Za získané peníze se nám podařilo koupit dům ve vesnici daleko od města, ale ještě jsme museli vydělat peníze na koupi nového bytu. Během těchto pěti let jsem se domů vrátil jen dvakrát.
Tvrdě jsem pracoval a šetřil pro své děti každou korunu. Když jsem přijela, děti mě odvezly do bytu mé nejstarší dcery v hlavním městě.
Nevěnovala jsem bytu velkou pozornost, protože byl pronajatý, a byla jsem šťastná, že vidím své děti. Během večeře však můj syn položil přede mě na talíř klíče. Nechápala jsem, co se děje, ale dcera mi vysvětlila, že byt není pronajatý: patří mi.
Byl jsem zmatený, protože byt byl už zařízený a já jsem rozhodně neposlal dost peněz na dvoupokojový byt v hlavním městě.
Pak mi syn vysvětlil, že jeho šéf se nedávno rozhodl vzdát se svého bytu, a když se dozvěděl o přání jejich rodiny, okamžitě se nabídl, že ho od něj koupí.
Děti přispěly svými úsporami a to, co chybělo, si rozdělili napůl. Nemohla jsem přestat plakat: já jim posílala peníze k narozeninám a svátkům a oni šetřili do poslední koruny, abych se mohla co nejdříve vrátit z Itálie a žít klidný život ve své vlasti… Slovy nelze vyjádřit, jak moc je mám ráda. A jak jsem na ně hrdá…
