Na dveře babičky Táni zaklepali nějací lidé v modrých uniformách. – Babi, otevři. Jsme z plynáren, kontrolujeme, jestli mají obyvatelé domu detektor plynu. – Proč jinak? – Aby v případě úniku mohl včas zafungovat. Když ne, budete muset zaplatit velkou pokutu, třeba tři platy. – Já nic nemám… – Babi, tak to máte jednu možnost.
Můžeme to nainstalovat hned teď. Bude to stát stejně jako ta pokuta, ale teď budete v bezpečí.” – Pojďte dál, mladí. Když uniformovaní muži vstoupili, babička Táňa za nimi okamžitě zamkla dveře. – Tak a je to, teď jste chyceni.
– Co to má znamenat, babičko? “Přineste rychle peníze,” řekl první z nich přísným tónem, – co to děláš, miláčku, slepý? Copak nevidíš, kolik tu mám kamer? Nezachycují jen obraz, ale i zvuk.” “No jo, všude kolem jsou kamery… ale proč?”
“Můj syn na to přišel, on je tam dal. Je to můj kapitán, takže tě sleduje. Můžeš ho pozdravit, on všechno slyší a může kdykoli zavolat policii. – Babi, možná bychom se mohli… nějak dohodnout? – Tak mi běž opravit záchod, žárovku, já ti najdu ještě nějakou práci.
Uniformovaní muži pracovali u babičky Táni asi tři hodiny. A pak, když byly všechny domácí práce hotové, uklonili se, podívali se do kamery a vyběhli z bytu babičky Táni. Večer přišla domů babiččina vnučka:
“Proč tam tak šťastně sedíš, babičko Táňo? “Ne… to je prostě fajn, že máš zadarmo opravenou půlku bytu. Vnučka nechápala, co tím babička myslí. Převlékla se a zapnula fotoaparáty. Natočila video, na kterém vaří, mluví o svých receptech a pak ho dala na internet.