Žila jsem v civilním manželství s Michailem. Víte, po mém neúspěšném manželství jsem zůstala úplně sama se svými dvěma chlapci. Přestala jsem se o sebe starat, dělala jsem všechny mužské práce v domácnosti, i když mi kluci pomáhali, a vůbec, těžko se mi říkalo ženská.
A pak se objevil Michail – celý takový citlivý, starostlivý, pozorný… Zval mě do kina, bral do restaurací, domlouval hezká rande. Brzy jsme se rozhodli, že spolu budeme žít, ale nebyla jsem to já, kdo se k němu nastěhoval s mými dvěma dětmi, byl to on.
Ve skutečnosti je to velmi důležitý okamžik v naší historii. Postupem času se Míša změnil. Začal si ze mě dělat legraci, že jsem špatná hospodyňka, že neumím vařit, že špatně žehlím a tak… Jednou jsem přišla do kuchyně a viděla Míšu, jak jí polévku přímo z hrnce. Řekla jsem mu, že tím polévka zkysne, a navrhla jsem mu, aby si ji trochu ohřál v talíři. Začal na mě křičet, že vývar je málo sytý a vůbec, že polévka je bez chuti.
Na tyto výkřiky odpověděl můj nejstarší syn. Zatahal Míšu za kabát a tenisky a řekl: “Jestli se ti nelíbí, jak máma vaří, vypadni. Nepotřebujeme tě zadarmo, můžeš si hledat kuchařku se zkušenostmi. Míša téměř oněměla. Oblékl si kabát a tenisky a odešel. Byl pryč celých šest dní, ale týden to nevydržel. Sedmý den se objevil ve dveřích.
Byl volný den, děti byly doma. Starší šel okamžitě do svého pokoje, návrat marnotratného otčíma se mu nelíbil, ani ho nepozdravil. Mladší se na Michaila překvapeně podíval a řekl: “Páni, ty žiješ, a my jsme si mysleli, že tě srazil náklaďák… Míša mi dal květiny a své oblíbené sladkosti. Poklekl na kolena a omluvil se. Dlouho však tak bílý a načechraný nezůstal. O pár dní později mě probudil hluk v kuchyni.
Ten večer jsem byla velmi unavená a neobtěžovala jsem se umýt talíře. Takže ráno Míša viděla v kuchyni ve dřezu špinavé nádobí a létaly nám talíře. Podívala jsem se na ty střepy a vhrkly mi slzy do očí…
Tuhle službu jsem si koupila teprve nedávno… za vlastní peníze… a stála hodně. Syn šel za mnou do kuchyně. “Poděkuj, že jsem tě vzal jako křivé prase se dvěma dětmi,” křičel Mychajlo a vůbec nevěnoval pozornost synově přítomnosti.
I když, jaký vděk… nevíte, co to je. “Sbal si věci a vypadni,” odpověděl nejstarší. “Ani nevíš, jak jsem na něj byl v tu chvíli pyšný. Víš, že jsem ani neplakala, když Mychajlo odešel. Pořád mám u sebe své dva ochránce, které mi osud nadělil. Jsem si jistá, že najdeme dobrého tátu. A jak řekl můj syn, přijmeme ho do rodiny, neţ nám prokáţe laskavost tím, ţe mě přijme i se dvěma dětmi.
