Před několika dny bylo Maruši 13 let. Zůstala však úplně sama. Nikdo ze sousedů se nechtěl ujmout dívky, která už byla docela dospělá. Všichni kroutili hlavou, litovali dívku, dávali jí čokoládu, ale přijmout ji nechtěli. Maminčina sestra, teta Marina, říkala, že ona sama má dvě děvečky a třetí si nemůže dovolit.
Její prateta Ljuba, kterou s rodiči navštěvovala a vždycky jí jakkoli pomohla, dívku také nevzala k sobě. Nevysvětlila proč. Tatínkův bratr žil na severu a možná ani nevěděl, že bratr odešel. Marusju přivezli do sirotčince. V pokoji s ní byly tři dívky, dvě stejně staré jako ona a jedna o dva roky starší, ale vysvětlili jí, že starší dívka bude brzy přemístěna do jiného pokoje.
Nové kamarádky vzaly Marusju s sebou, aby jí ukázaly, kde je jídelna, kde je společenská místnost, kde je knihovna. Neptaly se, kde jsou její rodiče, a to bylo dobře, protože Marusja nebyla připravená na tuto otázku odpovědět. Pokaždé se jí zrádně zkřivila ústa, hlas se jí začal třást a z očí jí tekly slzy.
O něco později přišla učitelka Inna Ivanovna a odvedla dívku do jídelny, protože už bylo po obědě a ona měla hlad. Uplynul měsíc a Maruška si na režim v sirotčinci zvykla, dokonce se jí tam začalo líbit a občas směla chodit sama po městě. V noci začala Marusja spát a skoro přestala plakat do polštáře pro maminku a tatínka.
Jednoho dne si ji starší dívky začaly dobírat: – Rodiče tě opustili, protože jsi ošklivá, ha, ha, ha! – To není pravda, – řekla Marusja, – oni umřeli. – Utekli od tebe, aby tě neviděli, – smály se dívky. – Ne, oni umřeli, nabourali se v autě, – plakala Marusja. Pak začala plakat ještě víc a najednou se setmělo. Marusja se probudila ve svém pokoji na posteli, vedle ní seděla sestra a jedna z jejích spolubydlících.
“Bolí tě něco?” zeptala se sestřička. “Točí se mi hlava,” zašeptala Marusja. “No, to není nic divného, když jsi omdlela, silně ses uhodila do hlavy,” pohladila ji žena jemně po hlavě. “Vzpomínám si, že jsem plakala,” řekla dívka. “Lehni si, nevstávej, jinak by se to mohlo zhoršit,” řekla sestřička a odešla.
Pozdě večer přišly do Marusjina pokoje ty samé dívky, které se jí smály. “Odpusť nám, jen jsme si dělaly legraci, nenapadlo nás, že budeš taková,” řekla jedna z nich provinile. “To je v pořádku,” zašeptala Marusja. “Jak se jmenuješ?” zeptala se druhá dívka. “Marusja.” “Odpustíš nám?” zeptala se.
Opravdu jsme ti nechtěly tolik ublížit, nevěděly jsme o tvých rodičích, jen jsme křičely,” řekla první dívka. Já vám odpouštím,” řekla Marusja. O tři dny později se Marusja cítila lépe a směla vstát z postele. Hned si šla sednout do knihovny a četla si tam knížku. Ve stejnou dobu přišla dívka, která se přišla omluvit:
“Ahoj, mám pro tebe překvapení,” řekla. “Jaké?” zeptala se Marusja. “Viděla jsem ve tvé osobní složce, že máš strýce a jeho adresu. Napsaly jsme mu s holkama dopis a on mi napsal, že o tragédii tvého bratra neví a že si pro tebe přijede z nemocnice, jakmile to bude možné.” – Vážně?
“Strýček Míša pro mě přijede?” Maruška byla nadšená. “Ano!” dívka se na ni usmála. Marusjiny dny se teď rozjasnily očekáváním strýčkova příjezdu. Jednoho dne po snídani přišla do pokoje paní učitelka a řekla: “Maruško, máš návštěvu.” “Koho?” “Pojď se podívat sama!” Paní učitelka tajemství neprozradila. Marusja už z dálky poznala svého oblíbeného strýčka.
Vrhla se mu kolem krku a vykřikla: “Míšo!” Maruška se rozesmála. Objal dívku, přitiskl ji k sobě a pak ji od sebe odtáhl. “Jak jsi vyrostla, Maruško!” řekl nadšeně, “utíkej, sbal si věci, pojedeš se mnou. Maruška vběhla jako střela do svého pokoje, posbírala si své jednoduché věci, políbila spolubydlící. Rozběhla se ke strýci domů.
V polovině cesty si na něco vzpomněla a běžela do pokoje starší dívky. “Děkuju!” objala svou bývalou násilnici. “Ty odjíždíš?” dívka kývla na tašku. “Ano, strýc si pro mě přijel,” řekla Marusja šťastně a znovu dívku objala. “Děkuju!” Marusja se usmála.
