Ráno začalo voláním Sena, který radostně oznámil: “Mami, Galia je těhotná. Umíš si to představit, taková radost… – Ach, gratuluju. Jen je to trochu divné… – Co je divné, jsme manželé už pět let, je nejvyšší čas. Druhý den přišla tchyně zničehonic k synovi domů. Obvykle přijížděla o svátcích nebo volala předem, ale tentokrát se prostě objevila a Haličce to bylo divné. – Haloško, jsem ráda, že konečně budeš mít dítě.
Jen manželovi neříkej, že není jeho. -Jak… Proč to říkáš? My jsme se celou dobu snažili otěhotnět, měla jsem všechny testy, dařilo se mi. Jenže on nechtěl, říkal, že ví, že nemá problémy. -Haloško, je to tak… v dětství měl můj Aleš nějakou nemoc a po ní jsou muži neplodní. Jenže on o tom neví a já nechci, aby to věděl. Jen by ztratil sebevědomí a kdo ví, co by se s ním stalo. Pak se přiznám… Teď jsem šla po práci do kavárny na kafe a sedl si tam nějaký chlap.
Nepamatuji si, jak jsem se ocitl v jeho domě. Mám Aljošu ráda, opravdu. “Galjo, všechno, co se děje, je k dobrému, to dítě jsi potřebovala,” uklidňovala ji tchyně. Galja bezpečně porodila. V porodnici se objevil Lešin spolužák jako zdravotní sestra a pustil ho na oddělení. -“Galjo, máme tak krásnou holčičku. Jen nechápu, proč má tak červené vlasy.” – To je jen syřidlo, kdoví, co je tam přimícháno. Hlavní je, že je zdravá. O den později přišel Aljoša za matkou a řekl: “Já vím, že to dítě není moje.
– Vzpomínáš si na mou spolužačku, ta teď dělá sestřičku v porodnici, říkala, že nesedí krevní skupina?” – “Aleši, já ti teď všechno vysvětlím. Dlouho jsem to před tebou tajil, ale jsi neplodná. Řekla jsem o tom Galje a ona otěhotněla jiným způsobem, abys mohl mít dítě, našla způsob, jak otěhotnět.” – Takže Galja to věděla, ale neopustila mě kvůli tomu? Dokonce mi porodila dítě. – Ano, porodila. Jen o tom Galje neříkej, žijí v klidu.