Na hřbitově mi jedna mladá dívka řekla: “Tamaro, ahoj. Jsem milenka vašeho manžela…”

Toma se prodírala sněhem k manželovu hrobu. Otevřela malou ohrádku a podívala se na manželův portrét. Jeho oči byly smutné a koutky úst mírně zvednuté, jako by se chystal usmát. Byl rád, že vidí někoho, kdo ho přišel navštívit.

Na hrobě však ležely čerstvé karafiáty. Bylo to zvláštní, protože obvykle rodiče toho muže vždycky zavolali, aby šli na hrob společně. Ale možná to byli jeho přátelé.

O chvíli později ke mně přistoupila mladá dívka s malým dítětem: “Tamaro, ahoj. Omlouvám se, že jsem tak neomalená, ale jsem milenka vašeho manžela. Rozešli jsme se ještě před tou strašnou nehodou, při které zemřel. O dítěti nevěděl.

Tohle je jeho dítě, jmenuje se Kosťa, jsou mu dva roky. Věř mi, miloval jen tebe… – Co… Jak se opovažuješ, co chceš? – Tamaro, poslouchej mě, prosím. Vezmi Kosťu k sobě… Už mi nezbývá moc času, doktoři říkali pár měsíců. Nevím, na koho jiného se obrátit.

Mám vaše číslo, vzal jsem si ho od vašeho manžela, když spal. Pro jistotu, ale myslel jsem, že bude lepší říct ti pravdu. Tamara byla vyděšená a měla smíšené pocity. Zjistila, že ji manžel podvádí, a teď má to dítě a její milenka brzy zemře. Tak prostě utekla ze hřbitova, nasedla do auta a jela domů. O měsíc později jí zavolala nějaká stará žena a roztřeseným hlasem jí řekla, že její milenka zemřela. Ta žena byla její matka a požádala ji, aby si pro Kosťu přijela. Toma si myslela, že dítě je nevinné.

Byl to přece Serjožin nevlastní bratr a ona byla s manželem vdaná. Byla by škoda, kdyby kvůli ní nevlastní bratr skončil v sirotčinci. Toma odešla. Když vešla do bytu, všimla si, že stará žena je dost nemocná, nejspíš jí zbývá jen málo času. Bylo jasné, že není schopná dohlédnout na dvouleté dítě. A Kosťa byl jen kopií svého otce. Toma vzala chlapce do náruče, byl klidný. Posbírala jeho věci a doklady a odvedla ho domů.

Zpočátku bylo těžké být s tímto dítětem. Dokonce schválně převrhl cereálie. Toma se na Kosťu rozzlobil a začal křičet. Chlapec k ní přišel se slzami v očích. “Nekřič, mami,” řekl chlapec. Toma vzala Kosťu do náruče a pevně ho objala. Žádné jiné děti tu nejsou.

Související Příspěvky

Rozhovor s prezidentem měl být běžnou součástí komunikace armády. Místo toho se ale řešily otázky o kompetencích i respektu k ústavě. Některé kroky státních institucí v dnešní době už nepůsobí jako standardní administrativní rozhodnutí. Mnohdy to lidé vnímají spíš jako důsledek politických (či osobních) sporů. Nejnovějším případem je zablokovaný rozhovor s Petrem Pavlem, který měl být součástí armádního podcastu Kamufláž. Rozhovor nikdy nevyšel Podcast vznikl přímo na Pražském hradě a původním záměrem bylo, aby přiblížil prezidenta nejen jako vrchního velitele ozbrojených sil, ale také jako normálního člověka. Připravený díl byl naplánován ke zveřejnění začátkem dubna, přesto se ale k veřejnosti nedostal. Podle informací z armádního prostředí došlo k zásahu ze strany Ministerstva obrany České republiky, které zveřejnění zastavilo. Důvody mají souviset s aktuálním napětím mezi vládou a Hradem. „Co jsem pochopil, tak jde nejspíš o důsledek současné roztržky mezi vládou a Hradem. Nebylo by vhodné, aby armáda nyní zviditelňovala Petra Pavla,“ uvedl pro Aktuálně jeden z vysoce postavených úředníků ministerstva obrany. Armáda mezi politikou a ústavou Zásah do komunikace armády vyvolal mnoho otázek a naštvaných postojů. Ozbrojené síly by podle mnohých názorů měly zůstat mimo politické spory, zvlášť pokud jde o prezentaci prezidenta, který je podle ústavy jejich nejvyšším velitelem. Jenže prezident není v tomto kontextu úplně běžným politickým aktérem, ale klíčovou součástí velení armády. Omezování jeho mediálního prostoru ze strany ministerstva tak působí přinejmenším zvláštně.