Tak to bylo vždycky, už od mého dětství. Byl jsem nechtěné dítě, rodiče to nikdy neskrývali. Věkově jsme od sebe se sestrou nebyly tak daleko – jen tři roky. Proto jsem tradičně nosila sestřino oblečení. V páté třídě jsem byla mnohem vyšší než sestra, ale přesto jsem nosila její oblečení.
Chodily jsme každá do jiné školy, takže si nikdo nevšiml, že nosím její oblečení. Nové oblečení jsem začala nosit až na střední škole. Pro rodiče byla moje sestra výjimečná: chodila na kurzy, najímali pro ni učitele. Letní prázdniny jsem trávila u babičky a sestra s rodiči jezdila k moři. Nikdy mě nenapadlo bojovat nebo se nějak domáhat spravedlnosti.
Situace se mi nelíbila, ale bála jsem se cokoli udělat. Měla jsem nízké sebevědomí, což není překvapivé. Moje sestra si vybrala nejprestižnější univerzitu na Ukrajině, ale do rozpočtu se nedostala.
Moji rodiče byli proti placení tak vysokého poplatku. Já jsem se tam chystala nastoupit, ale rodiče mi to zakázali: “Když se dostaneš na státem financovanou univerzitu, dobře. Pokud ne, hledej si práci”.
Na státní rozpočet jsem se dostal, ale nikdo z toho neměl radost, ani mi nepogratulovali. Sbalil jsem si věci a přestěhoval se na kolej. Už mě unavoval nezájem rodičů. Na koleji jsem se seznámila s klukem, kterého jsem si později vzala. V pátém ročníku jsem otěhotněla a rozhodli jsme se oslavit svatbu.
Rodiče byli touto zprávou pobouřeni. Žádali, abych se dítěte zbavil. Křičeli na mě, nazývali mě nestydatou, řekli, že se nezúčastní mé svatby a nedají mi žádné peníze. Zároveň kupovali drahé zahraniční auto pro mou sestru. Porodila jsem syna a můj manžel byl nadšený. Rodiče mi volali a blahopřáli, ale o můj život se nezajímali. Mému synovi bylo nedávno pět let.
Manželovi rodiče nám dali byt, syn chodí do školky a já čekám druhé dítě. Jednoho dne mi zavolala matka a řekla mi, že se moje sestra vdává. Řekla, že na její svatbu nemají peníze a že si mám vzít půjčku. To jsem odmítla. Řekla, že už nemám rodiče ani sestru.
