Ten den jsem vstal brzy, uvařil si kávu, vzal si šálek a šel si zakouřit ke vchodu. V té době jsem žila se svým prvním manželem a on nesnášel vůni tabáku. Vyšla jsem ven a uviděla šedovlasou ženu, jak sedí na lavičce. Napadlo mě, že jí možná není dobře. Přistoupila jsem k ní a zeptala se, jak jí mohu pomoci.
Podívala se na mě: zdálo se mi, že je smutná. Zeptala se smutným tónem: “Onočko, ve kterém bytě náhodou bydlíte, není to náhodou ten pátý?” zeptala jsem se. Překvapilo mě, jak to mohla vědět. Ještě jsem ji tu neviděl.
Zeptal jsem se jí, jak to ví. Odpověděla, že bydlela v bytě, kde bydlím já. Napadlo mě, že se jí stýská po domově, a tak jsem ji pozvala dál. Vstala a pomalým krokem mě následovala. Vešla do bytu a na tváři se jí objevil úsměv.
Dotkla se stěn a řekla mi, že tu kdysi bydlela se svým synem. Ten už ale zemřel. A její dcera matku nenavštěvuje. Také mi řekla, že její starší syn bydlí ve druhém patře. Pak mi poděkovala a před odchodem řekla, že bydlí v pátém patře, a pozvala mě k sobě.
Odešla a já na ni zapomněl. O tři měsíce později jsme měli problém s potrubím, manžel byl v práci. Potřebovala jsem pomoc. V bytě nikdo nebyl. Vzpomněla jsem si na babičku. Vyšla jsem do pátého patra a zaklepala na dveře. Sousedka mi řekla, že v tomto bytě už dlouho nikdo nebydlí. Jak je to možné? Protože ta žena mi řekla, že bydlí v pátém patře, v tomto bytě. Sousedka říkala, že babička zemřela před třemi lety a o jejím synovi nikdo nic neví. Dcera žije v jiném městě. Ten příběh pro mě zůstal záhadou.
