Měli jsme dlouhověkou prababičku. Bylo jí 90 let a žila na vesnici. Ale jak stárla, bylo pro ni stále těžší zvládat svůj velký dům sama. A tak vyvstala otázka – kdo půjde bydlet k babičce? Moji rodiče na to vůbec neměli.
Ve městě byli naprosto spokojení, táta pracoval jako ochranka, máma pracovala ve stejné kanceláři, kterou hlídal. Měli klidný život a nehodlali dělat žádné změny. Moje sestra se vdala a s manželem také žili ve městě. A novomanželé se nechtěli stěhovat na vesnici. Měla jsem v té době dvě malé děti.
Mému synovi je 5 let, dceři 3 roky, ale babičky mi bylo tak líto, že jsem ji nemohla nechat samotnou… promluvili jsme si s manželem a rozhodli se, že pojedeme do její vesnice a budeme s ní žít. Z babiččiny vesnice to bylo do manželovy práce jen 40 minut jízdy.
Začali jsme pronajímat náš byt ve městě a peníze jsme investovali do babiččina domu. Zavedli jsme plyn, udělali dobrý záchod, předělali koupelnu a postavili plot. I když byla stará, babička mi vždycky pomáhala s dětmi, dokonce s nimi chodila k řece. Každý víkend jsme jako rodina chodili do lesa na ryby. Po pěti letech však babička zemřela.
Doslova druhý den po pohřbu se manžel mé sestry bez obalu zeptal: “Jak si rozdělíme dům? To jsou ale nervy… už v prvním roce, kdy jsme se k babičce nastěhovali, mi dala darovací smlouvu. Dům prodávat nebudeme, jsme tu šťastní. Když sestra zjistila, že dům je jenom můj, začala křičet. Neměla jsem slov.
Ještě že jim manžel přímo a ostře vysvětlil, že na dům nemají právo, ať vypadnou. Sestra mě stále pomlouvá a hází na mě špínu za mými zády. A matka se mě stále snaží přesvědčit, abych se vzdala domu a rozdělila si peníze, což rozhodně neudělám.
