Muž potkal na ulici starou paní bez domova. Netušil, že tento okamžik změní celý jeho život.

U dveří supermarketu stála stará žena, pomalu ukusovala párek a polykala slzy. Ze dveří vyšel mladý muž, přistoupil k ní, položil jí k nohám dvě tašky plné nákupu a vrátil se do obchodu. “Ach, synku, děkuji, kam jdeš, já už nic nepotřebuji.” “To je v pořádku,” odpověděla žena. Chlapec ji však neslyšel. O několik minut později vyšel ven a podal ženě další tašku. Žena si ji vzala a řekla:

“Synu, to je na mě moc, tolik toho nemůžu vzít, kam to mám všechno dát?” “Ne,” odpověděla žena. Mladík se zeptal, co ještě potřebuje. “Nic, nic víc, jsem vám tak vděčná, jste tak hodný, můj dík patří vaší matce, že vychovala takového syna,” řekla stařena a objala chlapce. V jeho očích se objevily slzy.

V poslední době nekoupila žádné jídlo, jen chleba. Syn ji připravil o všechny úspory a vyhodil ji z domu. Zůstala bez střechy nad hlavou, pod širým nebem. Najednou se babička zeptala. “Má drahá, máš v autě nůž? Potřebuju nůž, abych si nakrájela klobásu.” Mladík vytáhl z auta velký nůž.

Žena ukrojila klobásu a snědla 5-6 plátků, bez chleba. Byla to její oblíbená klobása. Její manžel ji vždycky kupoval. Vzpomněla si na svého manžela. Jak byl starostlivý, jak ji měl rád. Když zemřel, jeho syn se matce nevěnoval, v důsledku čehož jí sebral všechny úspory a vyhodil ji z domu.

Nyní žije na ulici. Pomalu se zakousla do klobásy a polykala slzy. -“Babičko, proč pláčeš, co se stalo, potřebuješ ještě něco?” zeptal se mladík. Babička mu vyprávěla svůj příběh. Mlčky ji vyslechl, pak ji vyzval, aby nastoupila do auta, a odvezl ji k sobě domů.

On jí zase vyprávěl, že vyrůstal v sirotčinci a neměl žádné příbuzné; vždycky snil o babičce, která by mu pekla koláče a ráno připravovala snídani. “Ty budeš moje babička, budeme žít spolu.” Ráno se z kuchyně linula lahodná vůně čerstvě upečených koláčů. Babička mu nalila čaj a na stůl položila talíř s dobrotami. S vděčností se na babičku podíval a řekl: “O tomhle jsem snil celý život.”

Související Příspěvky

Rozhovor s prezidentem měl být běžnou součástí komunikace armády. Místo toho se ale řešily otázky o kompetencích i respektu k ústavě. Některé kroky státních institucí v dnešní době už nepůsobí jako standardní administrativní rozhodnutí. Mnohdy to lidé vnímají spíš jako důsledek politických (či osobních) sporů. Nejnovějším případem je zablokovaný rozhovor s Petrem Pavlem, který měl být součástí armádního podcastu Kamufláž. Rozhovor nikdy nevyšel Podcast vznikl přímo na Pražském hradě a původním záměrem bylo, aby přiblížil prezidenta nejen jako vrchního velitele ozbrojených sil, ale také jako normálního člověka. Připravený díl byl naplánován ke zveřejnění začátkem dubna, přesto se ale k veřejnosti nedostal. Podle informací z armádního prostředí došlo k zásahu ze strany Ministerstva obrany České republiky, které zveřejnění zastavilo. Důvody mají souviset s aktuálním napětím mezi vládou a Hradem. „Co jsem pochopil, tak jde nejspíš o důsledek současné roztržky mezi vládou a Hradem. Nebylo by vhodné, aby armáda nyní zviditelňovala Petra Pavla,“ uvedl pro Aktuálně jeden z vysoce postavených úředníků ministerstva obrany. Armáda mezi politikou a ústavou Zásah do komunikace armády vyvolal mnoho otázek a naštvaných postojů. Ozbrojené síly by podle mnohých názorů měly zůstat mimo politické spory, zvlášť pokud jde o prezentaci prezidenta, který je podle ústavy jejich nejvyšším velitelem. Jenže prezident není v tomto kontextu úplně běžným politickým aktérem, ale klíčovou součástí velení armády. Omezování jeho mediálního prostoru ze strany ministerstva tak působí přinejmenším zvláštně.