Když jsem se vdávala, bylo mi dvacet sedm let a mému muži čtyřicet sedm. Seznámili jsme se v práci. Nejprve jsem byla v této firmě přijata dočasně, na šest měsíců, jako náhrada za zaměstnance, který byl vyslán na dlouhou služební cestu. Později, když mi vypršela smlouva, mě personální oddělení nechtělo pustit z rukou
– Výkonná, pracovitá, znalá, mírně iniciativní! Ne. Takového zaměstnance nemůžete vyhodit!” řekli a našli mi novou práci. V té době právě rezignovala sekretářka zástupce ředitele a mně bylo nabídnuto uvolněné místo. S Maximem Petrovičem jsem se nikdy předtím nesetkal.
A když mi ho představili, byl jsem mile překvapen. Čekal jsem malého, plešatého tlouštíka, ale ze šéfa se vyklubal vysoký, atletický brunet s šedivými vlasy. O rok později jsme měli firemní akci. Tehdy se to všechno stalo… Každopádně druhý den ráno jsem přišla a na stole jsem měla květiny. A šéf je doma! Vyšel mi vstříc na půl cesty, podal mi krabici a zeptal se:
“Ludmilo, vezmeš si mě?” Samozřejmě jsem souhlasila. Za měsíc jsme se vzali a pak jsem šla do dekretu. Žili jsme šťastně, měli jsme tři děti. A pak můj muž odešel do důchodu. Ne, na naši finanční situaci to nemělo žádný vliv.
Dostával padesátitisícový důchod, pronajímali jsme si jeho byt, já jsem pracovala a docela dobře vydělávala… Ale cítila jsem, že se manžel začíná nudit. Navrhla jsem mu, aby si našel nějakého koníčka. A on to udělal. Začal chodit na rande se ženami ze seznamky. Když mi o tom řekl, nevěřila jsem tomu, ani jsem se ho na to neptala.
Ale když jsem to sama viděla a přistihla ho při činu, ukázala jsem mu na dveře. “Nejsi od přírody sukničkář. Tak proč?” zeptala jsem se ho, když jsme vyšli z matriky. “Jsi o dvacet let mladší než já. Brzy ti přestanu jako muž vyhovovat, a pak mě sežvýkáš zradou… Tak jsem se ti předem pomstil…