Přesně před třiceti lety jsem svého manžela představila rodičům. Voloďu jsem rodičům představila jako ženicha. Přestože ho přijali vřele, po večeři mi otec řekl: “Káťo, neber si ho. Jsi chytrá, vzdělaná dívka a on je jen obyčejný kluk z vesnice. O čem si s ním budeš povídat? Vždycky mezi vámi bude propast, které se říká ‘inteligence’.
Tehdy jsem namítla. Myslela jsem si, že se otec mýlí, protože vzdělání se dá získat vždycky. Když jsme se vzali, přesvědčila jsem Voloďu, aby se přihlásil na technickou školu na částečný úvazek. On se neučil, já jsem místo něj dělala testy a psala jsem i poznámky. Voloďa sotva prošel prvním sezením,
“Musíš – jdi studovat sám. Nech mě na pokoji,” řekl mi. Po přerušení studia pokračoval v práci na venkově jako traktorista. “Přinášel do domu peníze a to bylo dobře,” pomyslel jsem si. V průběhu let jsem si všimla, že náš vztah je naprosto nezdravý.
Nedával mi žádné dárky. Když jsem se rozhořčila, říkal: “Dal jsem ti dva nádherné dárky, běhají po bytě.” “A co ty?” zeptal jsem se. Mluvil o svých dcerách. Když jsme potřebovali vyměnit okna, požádala jsem ho, aby to udělal, a on řekl: “Musíš si je vyměnit sama”. Nebyl to ojedinělý případ, veškerý úklid nechal na mně, ale o daču se staral sám.
Když děvčata dospěla a odešla od nás, uvědomila jsem si, že jsem promarnila život. Snad jen děti mě za třicet let manželství udělaly šťastnou. Táta měl pravdu, prostě jsme si neměli o čem povídat. Filmy, které se líbily mně, se nelíbily jemu, a naopak. Stejné to bylo s jídlem, zábavou, knihami a cestováním. Prostě jsme žili ve stejném bytě, ale každý zvlášť.
Nevidím důvod, proč bych měla podávat žádost o rozvod, bojím se, že zůstanu sama, a nechci se dělit o majetek. Poslední dobou rád pije, shromažďuje všechny místní pobudy a vodí je do našeho bytu. Musím je rozehnat, někdy dokonce zavolám policii. Nezbývá mi než vtipkovat s přítelem a snášet Voloďu.
