“Ach, zapomněli jste ho nakrmit!” Starší sestra zatleskala: “Dali ho do samostatné krabice, aby nenakazil všechny opuštěné, můj hřích!” Žena vzala láhev a pomalu odešla na konec chodby. dobrovolnice Lisa ji následovala, byla tu první den a v nemocnici se nevyznala.
Vešly na oddělení a to, co uviděly, Lise vyrazilo dech a do očí se jí vlily slzy. Šestiměsíční dítě z dětského domova tam leželo úplně samo. Už tehdy bylo jasné, že dítěti není dobře, mělo horečku a namáhavě dýchalo. Dítě však neplakalo, jen sotva vzdychalo.
Děti, které rodiče opustili, většinou rychle přestanou plakat, na rozdíl od dětí, které tu leží s matkou. Mohou házet záchvaty vzteku po celé nemocnici, protože vědí, že jejich matka rychle přiběhne a ochrání je před celým světem.
Tady breč, nebreč, nikdo k tobě nepřijde. Dokonce ho zapomněli nakrmit. Dítě lačně chňaplo pusou po dudlíku – mělo prostě žízeň a už dlouho. Lisa nedokázala pochopit, jak někdo může zapomenout na bezmocné, nemocné dítě, které je na vás zcela závislé. “Jak jste na něj mohla zapomenout?” vyhrkla dívka bezděčně. Sestra se na ni nespokojeně podívala: “Už mlč! Ještě chvíli mě bude učit, zbývá jen týden, a pak tam půjde!
Nemůžete tu mít přehled o všech. A stejně ho nikdo nepotřebuje.” Od toho dne se Lisa na dítě často dívala. Brzy se jeho stav zlepšil a dokonce se začal usmívat. Po jeho uzdravení bylo dítě odebráno zpět, ale Lise se podařilo zjistit, že dítě bude adoptováno jedním párem.
Konec příběhu byl šťastný. A Lisa se od té doby stala skutečnou “nemocniční mámou” pro svobodné děti, které jsou zde hospitalizovány. Dívka se přesvědčila, že laskavý přístup a láska někdy dokáží zázraky – i když se vše zdá beznadějné. Kéž by bylo v nemocnicích více takových laskavých lidí, jako je Lisa!
