Moje žena Natálie byla dokonalá, žili jsme s ní 60 let. Byla velmi milá, sympatická, s obrovským srdcem. Nebudu se chválit, ale ani já nejsem špatný člověk. Jak jsme tedy získali tak zlou, nevděčnou dceru?
Tato otázka mě trápí už dlouho. Nata nás opustila před čtyřmi lety a po tom dni se můj život dramaticky změnil. S dcerou jsem si nerozuměla, ale nejen s ní, ale s celou rodinou, respektive oni si nerozuměli se mnou.
Můj zeť proti mně dceru poštval, ale nebyl jediný, kdo za to mohl. Kdyby mě dcera milovala a vážila si mě, nikdy by se ke mně takhle nechovala. Byt je malý, jsi na obtíž a vnoučata tě nemají ráda,” řekla mi dcera.
– “Dědečku, jsi chamtivý a zlý, nemáš nás rád, protože nás nenecháš žít svobodně,” řekl starší vnuk. Moc mě mrzelo, že proti mně začali poštvávat děti. Po dlouhém přemýšlení jsem došel k závěru, že nejlepším řešením bude odejít, přesně jak řekla moje dcera. Domluvila se s domovem důchodců a za čtyři dny jsem tam byl. Stanovila jsem jí podmínku, že se bude muset postarat o mého psa a nevyhodí ho na ulici. Slíbila to a já odešel.
V domově důchodců jsem se seznámil s jednou ženou, se kterou jsem si začal každý den povídat. Začal jsem ji mít rád a každý večer jsme spolu chodili na procházku do parku. Jednoho dne jsem v parku potkal svou bývalou sousedku, která mi vyprávěla příběh, z něhož se mi málem zastavilo srdce.
– Vaše dcera mi neřekla, že vás sem posílá. Taky vyhodila tvého psa na ulici, ale neboj, my se o něj staráme. Také prodává tvůj dům. “Vychovala jsi nevděčnou dceru,” řekla mi sousedka. “Vždyť dům je můj, jak se opovážila ho prodat, a jak se jí podařilo vyhodit z domu psa?” S pomocí sousedky jsem se obrátila na příslušné úřady a nechala ji na holičkách.
Prodala jsem svůj dům a koupila si útulný a malý domek na vesnici a také jsem k sobě vzala ženu, kterou jsem poznala v domově důchodců. Začali jsme žít společně: já, Elena Ivanovna a můj pes. Neptal jsem se, co se stalo s mou dcerou, ale ať se stalo cokoli, bylo to pro ni správné. Ať ví, co znamená nerespektovat své rodiče.
