Nejsem blázen a nejsem špatná babička. Jen jsem ze všeho unavená. Ano, nedala jsem maliny vnoučatům, ale vyudila jsem si je pro sebe. Celý život jsem se hrbila a teď žiju ze zaslouženého důchodu. Proč musím na zádech nosit celou rodinu?
Už mi není čtyřicet let. Moje dcera a její manžel si nedávno pronajali byt. A zatímco bydlí se mnou, sedli si mi na krk a svěsili nohy. Nedávno ti dva zaplatili poslední peníze za byt. Teď sedí na mém důchodu. Platím nájem, platím jídlo, platím všechno. Ještě že mám ještě pytel brambor, řepu a své závitky, které jsem si také vyrobil za své peníze. Už mě nebaví jíst vodovou polévku.
Byla jsem unavená ze všeho. Tohle je už potřetí, co je moje dcera v dekretu. V práci už ji nikdo nepotřebuje – není cenným zaměstnancem. Firma, kde pracovala, už zavírá, a ona tam chodí dál: “Nechoď sem”. Ona to nechápe.
Její manžel je na tom stejně; firma, ve které pracoval, zkrachovala. Nyní tento závislý člověk, stejně jako jeho žena, hledá práci. Je stále tak vybíravý, že chce práci poblíž svého bydliště, která je stále dobře placená.
Tráví někde celý den, pravděpodobně hledá svou vysněnou práci. Nevím, jak dlouho to ještě vydrží. Zrovna dneska jsem přišla z obchodu a rozhodla jsem se vzít si nějaké maliny. Mám je moc ráda. Přišla jsem domů a umyla je. Šla jsem si vzít knížku, chtěla jsem si sednout a číst si. A vtom přiletěla ta vnoučata.
Rozhodli se, že mi vezmou maliny. Křičela jsem na ně. Šli za matkou, aby si z ní dělali legraci. Přišla dcera a volala mě k svědomí. Řekla, že jsou to děti, že žijeme v jednom domě, že se musíme dělit. Vynadala mi jako holce. Nevydržela jsem to a všechno jí řekla. Dceru jsem vychovala sama, dala jsem jí všechno. Ona se vdala a já ji teď musím živit spolu s jejími dětmi a manželem. Byl jsem dlouho mladý.
