Jsem už v osmém měsíci těhotenství a s takovým břichem se špatně chodí. Takže většinu času trávím vleže a čtu si knihy o mateřství a vývoji dítěte.
Najednou nás večer přijde navštívit paní domácí z bytu, který si pronajímáme: “Ach, Olenko, to je taková škoda, že odcházíte, kde teď najdu takové tiché a klidné nájemníky, a já jsem si na vás tak zvykla. – Ale to neznamená, že jsme si našli jiný byt, a internet zatím brát nechceme…
– Tvůj manžel mi říkal, že jedeš k rodičům na vesnici rodit, a on bude s kamarády na ubytovně ve stejnou dobu… – A taky se mi zdá, že to bude v pořádku.
– Ano… ale nic mi neřekl. Večer měl můj manžel vážný rozhovor. Seděla jsem v kuchyni, velmi rozzlobená, s kusem chleba v krku. Počkala jsem, až se nají, a začala jsem: “Ještě jsem ani nestihla porodit, a ty ses rozhodl, že se mě zbavíš?” “O čem to mluvíš, Oleno!” “Proč tak reaguješ?
Myslela sis snad, že na nic nepřijdu? Myslela sis, že tu sedím celý den doma a nechápu, co se děje? A kdy jsi mi chtěla říct, že už tady nebudeme bydlet? Možná v den porodu!
– Uklidni se, Eleno. Všechno jsi to špatně pochopila. Myslela jsem, že pro dítě bude pohodlnější, když se narodí ve vesnici u tvých rodičů.
Máte čistší vzduch, vlastní zeleninu, všechno je přírodní.” – O čem to mluvíte? Jakou zeleninu, já jím lidi v prosinci!” – A ve městě to bude s dítětem těžké, ceny jsou tu hrozné. A na vesnici to bude finančně mnohem jednodušší.” – Takže zatímco já budu vychovávat dítě, ty si budeš odpočívat s kamarády ve městě?
– Ne, budu pracovat, občas k tobě přijedu. – Víš co, já nepotřebuju chlapa jako hosta. Jestli nechceš žít společně s rodinou a dítětem, tak nejsi připravená na rodinu a zodpovědný život. Dělej si, co chceš, můžeš se hned nastěhovat na ubytovnu a já zůstanu v tomhle bytě a budu platit nájem sama.
