“Celý den jsem hledal klíče, ale nikde jsem je nenašel.” – Milo, můžu si vzít tvoje klíče? Doufám, že ti to nevadí, protože já ty svoje nemůžu najít, asi jsem je někde zasel,” křikl jsem na manželku. Kladně na mě mávla směrem ke své bundě. Vyšel jsem na chodbu; když jsem strčil ruku do kapsy a vytáhl klíče, vypadl mi z ní kus papíru.
Zvedl jsem ho a přečetl si ho. “Zítra v jedenáct hodin, uvidíme se v centru města, poblíž kavárny Astra.” Vrátil jsem papírek do kapsy manželčina saka. Nechtěl jsem myslet na minulost, ale z nějakého důvodu jsem chtěl udělat scénu. Mila uklízela svůj pokoj a my se chystali navštívit přátele. Napadlo mě, že bych se mohl mýlit a bylo by lepší si sám ověřit, s kým se chystá na schůzku.
– “Zlato, jsem připravená. Pojďme k Semenovům, máme zpoždění,” řekla moje žena s úsměvem. Měla na sobě nové tyrkysové šaty, které zdůrazňovaly její krásné modré oči. “Jsme manželé už přes patnáct šestnáct let a já ji miluju jako kluka.” “Miloši, zítra půjdeme do kina.
Už jsme tam nebyli celou věčnost a já si chci připomenout mládí. Pamatuješ si, jak jsme byli poprvé v kině?” – “No, já nevím… Asi to nepůjde, včera jsem slíbil Kátě, že jí s něčím pomůžu.
Dobře, pojď, jdeme, máme zpoždění. Lhala mi. Nikdy přede mnou neuměla nic skrývat a já jsem začínala být hrozně nervózní. Na její otázky jsem odpovídala neurvale. Neseděli jsme déle než půl hodiny a já se chtěl vrátit domů, odvolávaje se na bolesti hlavy.
Mila byla zticha. Chtěla zůstat, ale nehádala se se mnou. Když jsem přišel domů, šel jsem rovnou do postele. Ráno jsem se probudil v deset, Mila už byla oblečená a chystala se k odchodu. – Snídaně je na plotně. Brzy se vrátím, nebuď smutná,” políbila mě Mila na tvář a odběhla.
Rychle jsem se oblékla a následovala ji. Když jsem vstoupila do kavárny Astra, uviděla jsem dav lidí, kteří křičeli: “Gratulujeme! Gratulujeme!”. Mila ke mně přiběhla a políbila mě, nic jsem nechápala. Snažil jsem se jí vysvětlit, co si myslím o tom vzkazu, co si myslím o té zradě: “Zlato, dnes máme výročí svatby.
Věděl jsem, že na to jako obvykle zapomeneš, tak jsem se rozhodl, že si z tebe vystřelím a překvapím tě. Byl jsem jí za ten dárek vděčný. Už nikdy jsem na naše výročí svatby nezapomněla.
