Ilja se toho dne vrátil domů dříve než obvykle: bylo teprve půl druhé. Nechápavě zíral, jak jeho žena obléká spící dceru a vedle nich stojí nespokojený syn: “Kam jdeš uprostřed noci? A kam odvádíš děti?” – “Rozhodl jsem se tě opustit, už to nevydržím.” – Varvara se podívala manželovi do očí a vzpomněla si, jak moc ho dřív milovala. “Hlavně vypadni ty!” – Ilja začal křičet na svou ženu a nedbal na to, že svým křikem vyděsil děti.
Je plno!” odpověděla mu žena a vyšla z domu. Varja prožila první rok jejich manželství jako v ráji. Doslova zářila štěstím, protože měla krásného a úspěšného muže, který ji nosil na rukou. “S tímhle krasavcem toho budeš muset hodně vydržet,” říkávala jí občas matka,
Varja ji však neposlouchala a vždy matce tvrdila, že jejich rodině zrada nehrozí, protože se mají velmi rádi. Jednoho dne se však Varjin svět roztříštil na milion kousků: dozvěděla se, že její manžel má koxanskou ženu. Po narození syna začaly v domácnosti manželů nové problémy a nelibost neopouštěla její duši. V jednu chvíli si dokonce začala myslet, že Ilja všechny ty nesmysly vyhodil z hlavy, protože se do rodiny vrátil klid a mír.
Všechno se zdálo být v pořádku, ale její manžel byl často na služebních cestách. Varja se uklidňovala, že jen díky manželově práci žije jejich rodina v blahobytu a nemá o nic nouzi. Poté, co se Varje narodila dcera, byly manželovy služební cesty delší a častější. Nemělo smysl se Ilji na cokoli ptát, protože na všechny její otázky odpovídal, že se měla věnovat dětem, místo aby přemýšlela o hloupostech. Varja měla pocit, že její manžel má koxanskou ženu.
Tyto myšlenky však zahnala, zejména proto, že situaci nemohla změnit a opustit manžela se dvěma dětmi v náručí bylo skutečné bláznovství. Nic mu neřekla, ani když cítila parfém té druhé ženy a slyšela, jak někomu ve vedlejší místnosti huhlá do telefonu. Jednou ráno jí řekl Ninočka a ani tomu nevěnoval pozornost.
Malý byt, almužna platu – věděla, že měla velké štěstí, že ji přijali, protože neměla žádné pracovní zkušenosti. Varja žila na autopilota, protože musela! Sotva měla dost energie na dceru a syna a na vlastní život už dávno rezignovala. Přesto ji vyvedlo z míry, když jí někdo položil na pokladnu krásnou kytici: “To je pro vás! Opravdu chci, aby ses usmívala.
Třeba vás kytice květin trochu rozveselí,” řekl rozpačitě asi pětatřicetiletý muž. Tento muž byl stálým zákazníkem. Kupoval si vždycky to samé: klobásu, omáčku, kávu, chleba a knedlíky. Už vám končí směna, doprovodím vás domů. Varja dlouho nemohla přijmout Andrejovy návrhy, protože nevěřila, že by ten muž mohl mít vážné úmysly vůči matce dvou dětí.
Věděla, že ani její vlastní otec už děti nepotřebuje, protože za poslední rok se jim ani jednou neozval, a tady byl cizí člověk. Ztratila nervy a řekla: “Pochopte, prosím, mám dvě děti.” “No dobře, tak já si na víkend naplánuju výlet do zoo,” odpověděl muž.
Varvara byla zmatená a nevěděla, co má říct. Nemohla uvěřit, že by si cizí člověk mohl tak rád hrát s jejími dětmi. Vždyť to byl on, kdo naučil jejího syna hrát dámu a její dceru lyžovat. Vstával v noci a běžel do lékárny, když byly její děti nemocné. Chtěla s ním ukončit vztah, ale on jí na to odpověděl: “Opravdu si myslíš, že mohu prohrát tak výhodnou hru? Staneš se mou ženou? Varja je za Andrije provdaná už více než pět let.
Později se jim narodily další dvě děti a všichni sousedé a přátelé říkají, že všechny jejich děti jsou svému otci velmi podobné. – Víš, ony se ti vlastně čím dál víc podobají! Možná je to proto, že je máš tak rád. – Samozřejmě, miláčku, mám je všechny moc rád, protože jsou tvým pokračováním!
