Naše babička byla strašně chamtivá, ale všichni si na to zvykli. Když jsme k ní přišli na návštěvu, okamžitě schovala všechny vázy se sladkostmi nebo sušenkami.
A čaj nám nalévala velmi řídký, takže jsme raději pili obyčejnou vodu. Vždycky jsme babičce nosili pamlsky a mysleli si, že je dá na stůl, ale ne, ona všechny sladkosti schovala. Bylo to velmi špatné, takže k ní o velkých svátcích nikdo nechodil.
A když k nám přišla na návštěvu, na konci večera nás požádala, abychom jí zabalili kousek dortu nebo kebab, nebo dokonce salám a sýr. Všichni jsme jí to dali, ale všichni jsme věděli, že babička nemá s penězi žádné problémy. Byla jen velmi lakomá.
Nikomu nepůjčovala a bylo velmi těžké ji přesvědčit. S přibývajícím věkem se v ní tyto vlastnosti hluboce zakořenily. Bylo jí 83 let, když začala cítit, že jí toho moc nezbývá.
Tehdy všem nařídila, aby se nikdo neodvážil umýt její tělo, až odejde. Brzy poté babička zemřela. Všichni jsme si pamatovali její příkaz a poslední přání, ale nějak to nebylo lidské.
Přesto to byl obřad, ten jsme si nevymysleli, museli jsme ho dodržovat. I kněz to říkal… Navíc teď už nikdo nemůže s jistotou říct, jestli to babička měla v posledních dnech v hlavě v pořádku. Rozhodli jsme se vykonat očistu.
Když ji svlékli, všichni byli překvapeni. Babička byla celá od peněz. Ne jen tak ledajaké peníze, ale velké bankovky, celý balík peněz na ní. Jinými slovy, za celý svůj život nedala nikomu ani halíř, i kdyby některé z jejích dětí potřebovalo peníze na operaci, stejně by mu je nedala.
Chtěla si všechno vzít s sebou do hrobu, místo aby svým dětem a vnoučatům před smrtí pomohla. Nikdo z nás se neodvážil peníze vzít. Pokud se babička rozhodla, že její peníze nedostaneme, budiž. Ani jsme se jich nedotkli.
