Vera si vzala pilulku a šla si lehnout. Zase jí bylo špatně, ale musela vstát a jít připravit něco pro syna a snachu. Otevřela oči a podívala se na fotografii svého manžela. Už dlouho s nimi nebyl, ale bolest neustupovala.
Měli se příliš rádi, žili spolu tolik let. Borja měl sice temperament, ale byl veselý a starostlivý. Vždycky dával květiny a dárky. Ztrácela se v propasti vzpomínek a vzpomínala na svůj svatební den.
Mladá a krásná, seděla v bílých šatech před zrcadlem a strachovala se, že brzy přijede její ženich. Měla pravdu, když souhlasila? “Možná jsem neměla poslouchat mámu?
Auto už přijelo, to je ženich,” pomyslela si Vara. Ale radost jí to nedělalo, vzpomněla si, jak včera viděla Borju v obchodě. – “Dlouho jsem ho neviděla, bydlel po službě ve městě.
A díval se na ni. “Jdeš pozdě, chlapče, zítra se žení,” odtáhla ho prodavačka. Tok jeho myšlenek se zastavil, ženich tu už dlouho nebyl. Ale pak se otevřely dveře a dovnitř vešel Boris následovaný matkou.
Vzal ji do náruče a vynesl z domu. Nevadilo jí to. Začali spolu žít a celá vesnice o nich dlouho mluvila. A po svatbě Boris přiznal, že s Vařiným snoubencem mluvil a že ji odmítl.
Odjeli do města, nejdřív bydleli na ubytovně, pak jim továrna, kde Boris pracoval, dala byt. Byli šťastní a měli dvě děti. Nyní je dcera vdaná a žije v zahraničí a syn má dospělého syna.
Svého rozhodnutí nelituje a nyní bez něj nemůže žít. Se slzami v očích se žena rozhodla lehnout si. Bylo jí špatně, zdálo se jí, že ji manžel volá. Byl tak krásný a mladý. Šla za ním, stejně jako tehdy.
Druhý den přišel její syn s rodinou. Ležela se sotva znatelným úsměvem a na plotně stál celý hrnec boršče.
