Vždycky jsem nedosahovala tchyniných standardů. Buď jsem neměla vysokoškolský titul, nebo jsem přibrala, nebo jsem na oslavě narozenin vypila skleničku navíc. Samozřejmě se považovala za královnu, která po nocích myla vchody, ale o to nejde. Kvůli své velké lásce k manželovi jsem se s ní nechtěla hádat.
A uklidňovala jsem se tím, že žijeme každý v jiném městě. Tchyně však jezdila na návštěvu často, zejména v létě. Sedávala na dače se svými místními přáteli a nedalo se ji odtamtud vylákat. Ale časem si člověk na všechno zvykne, hlavně že se rodině daří dobře. Ve své naivitě jsem si myslela, že to tak bude vždycky, ale vždycky se najde nějaké “ale”, které vám otočí život o 360 stupňů. tchyně onemocněla a potřebovala péči.
Požadovala, aby se k ní syn na nějaký čas nastěhoval. Vznikl akutní problém. Její manžel podniká, ale má štěstí, že má spolehlivé partnery. Nabídli jsme Marii Ivanovně, aby si najala pečovatelku, ale ona chtěla jen svého syna. Samozřejmě ji také chápete, kdyby se něco stalo, nestihne ani přepsat dědictví. Dělám si samozřejmě legraci, ale jak znám mazanou Marii Ivanovnu, myslel jsem si, že něco chystá.
– “Nebude to trvat dlouho,” uklidňoval mě manžel, “pár týdnů a budu doma. Ani nevím, jak to bez tebe zvládnu, ale máma potřebuje pomoc. Kývla jsem hlavou. Když se za ním zavřely dveře, měla jsem pocit, že jsem se propadla pod zem. Ostrý pocit, že už nebude návratu do minulosti, se ve mně zaryl jako ostrý střep. Začal nový, zvláštní život, ve kterém jsem si nedokázala najít místo. Týden za týdnem plynul a můj muž se nevracel. Najednou mi zavolala tchyně a žalostným hlasem mi sdělila, že můj syn u ní zůstane šest měsíců. Zavěsila jsem telefon a divila se, proč mi o tom neřekl sám. “Chceš přijít o manžela?” opakovala mi kamarádka do telefonu.
“Okamžitě si sbal kufr a jeď za nimi. Ale já jsem dál čekala na počasí a doufala v brzký manželův návrat. Špatný pocit mě nutil sbalit si kufr a odjet za manželem: slibovaných šest měsíců téměř uplynulo a manžel se mi nevrátil. Když jsem se blížila k domu, viděla jsem, že tchyně, manžel a nějaká žena sedí pohodlně na zahradě u prostřeného stolu. Zvenčí by si člověk mohl myslet, že je to šťastná rodina. Tchyně vyprávěla vtipy nalevo i napravo, poskakovala kolem stolu a nalévala čaj.
– “Tak ty jsi nemocný?” vykřikla jsem a vyběhla na dvůr. Tchyně překvapením upustila šálek čaje. Manžel zrudl a vešel do domu. “Co se tady děje?” zopakovala jsem. Slzy mi zakrývaly oči, už jsem se nedokázala uklidnit. “Posaď se a napij se čaje z cesty,” nabídla mi tchyně sladkým hlasem.
“K čertu s tvým čajem,” neuklidnila jsem se, “okamžitě jedeme s manželem domů.” “Ale to je nepravděpodobné,” vyhrkla tchyně, “už to není tvůj manžel.” Stála jsem tam s vykulenýma očima a nic jsem nechápala, zatímco mi vyprávěla příběh rozvodu. “Beze mě, s manželem jsem se rozvedla a pak se znovu vdala. To jsi četla pohádky?” začala jsem být na tchyni hrubá a můj respekt k ní se úplně vytratil.
Vše se ukázalo být pro ně příliš snadné a pro mě příliš obtížné. Moje tchyně byla opravdu nemocná, ale ne moc, a když byla v nemocnici, seznámila se s ženou, která pracovala u soudu. Seznámila ji s mým manželem. A všechno se začalo točit. Tchyně nakonec našla pro svého syna důstojnou partii a s využitím svých konexí nás rychle rozvedli a dali nám nová razítka do pasů.
Ukázalo se, že rozvod je možný i tak. Všechno se to dělo za mými zády a já žil jako svatý naivka, aniž bych věděl, že už dávno patřím mezi rozvedené. Nebudu popisovat své ženské starosti, díky Bohu, všechno už je pryč. Jen moji blízcí mě naučili být tvrdý.
Neodpustila jsem jim, co udělali, a manželovi jsem sebrala půlku bytu a drahé auto. Kromě toho zaplatil mně a mému příteli luxusní dovolenou v zahraničí. Od té doby jsem se o muže nestarala. Když mě přestali bavit, odešla jsem. Na slušného si počkám, pokud se ještě objeví. A tchyně se vrátila do postele, zřejmě se vrátil bumerang pro zničenou rodinu a z mého muže se vyklubal zbabělec a maminčin mazánek. Hodné holky vždycky dostanou zlé kluky.
