Je mi 57 let. Před dvěma lety jsem odjel do Itálie za prací. Samozřejmě jsem neodjel za dobrým životem. S manželem jsem se rozvedla před deseti lety, ale protože jsme neměli kam jít, žili jsme dál v jednom bytě. Máme dvoupokojový byt, a kdybychom ho chtěli vyměnit za dva jednopokojové, museli bychom si připlatit, a na to jsme ani já, ani manžel neměli peníze. Naše jediná dcera je už dospělá a žije s manželem a dětmi u tchánovců.
Můj zeť je hodný, pracovitý člověk a dcera je s ním jako kamenná zeď. S manželem jsme sdíleli jeden pokoj a žili jako cizí lidé na ubytovně. Moje družka pracuje v Itálii už mnoho let a dětem hodně pomáhá. Jednoho dne přišla domů, pozvala mě na návštěvu a u stolu mi řekla, že má pro mě práci. Tak jsem se odhodlala a všechno nechala za sebou. Jen té práce mi bylo líto, protože mi zbývalo jen pár let do důchodu.
Dohazovač mě ale ujistil, že takhle vyhraju mnohem víc. Opravdu jsem pochopila, že je to moje jediná šance, jak se na stará kolena od manžela odloučit. S dohazovačkou jsme si spočítaly, že za 2-3 roky bych si vydělala dost na jednopokojový byt. A pak budu přemýšlet, co s důchodem.
Práce to byla těžká: starala jsem se o starší Italku, měla jsem i zdravotní problémy, ale co naplat. Nabídli mi tu práci a já ji ráda přijala. Letos jsem se vrátila domů jako vymačkaný citron. V domě byl samozřejmě nepořádek, všechno bylo špinavé a opotřebované.
Přijel jsem na dva týdny na dovolenou a mám v plánu se do Itálie zase vrátit. Několik dní jsem uklízela svůj byt; je znát, že můj muž v něm nikdy pořádně neuklízel. Muž, se kterým jsme dva roky vůbec nemluvili, začal nějak vrtět ocasem a omlouvat se za své jednání. Bylo mi to celé divné a první, co mě napadlo, bylo, že ode mě potřebuje peníze.
Začal mluvit o podnikatelských plánech a já mu na rovinu řekl, že nemám peníze. A on mě týden obcházel a obcházel. Pak se konečně zlomil a řekl: “Pomozte mi, potřebuji tisíc dolarů, vydělám je a do měsíce vám je vrátím.
Jo, samozřejmě hned. Běžel jsem do banky a vzal si s sebou kufry, abych vybral další. Samozřejmě jsem odmítl a on na mě začal tlačit, abych se slitoval, že je to můj poslední případ, jinak skončím v domově důchodců.
Byl to nesmysl. Dívám se na něj a říkám si: s kým jsem to žila? Je mu přes šedesát, jsme manželé už pětadvacet let, nepamatuji si jediný den v životě, kdy jsem byla šťastná; teď to snáším, protože zatím není možnost sdílet byt.
Moc dobře ví, že mám peníze, tak je po mně chce. Hned jsem mu řekla, že mu nic dávat ani přát nebudu, protože si šetřím na bydlení, abych ho nemusela na stará kolena vidět. Připomněl jsem mu, kolikrát jsem mu v mládí a naivitě šetřil, a všechno nikam nevedlo. Je to můj soused, dlouho nemilovaný. Nic mu nedlužím.
