Tanya nikdy neviděla své rodiče a celý život žila s babičkou. Jednoho dne se na prahu jejich domu objevila cizí hubená žena.

Táňa byla velmi hubená dívka a nemohla vydržet spát na kamnech. Teď už je to jednodušší, ale tehdy vedle ní spala babička a nebylo tam vůbec žádné místo. Táňa své rodiče nikdy neviděla.

Měla jen babičku a ta byla velmi přísná. Vzala Táňu do první třídy. Dívka byla smutná, protože všichni kolem ní byli se svými rodiči a ona byla se starou paní. Jedinou útěchou bylo, že paní učitelka byla hodná.

Jmenovala se Iryna Antonivna. Jednoho dne pozvala Tánina babička do domu její kamarádky. Ty babičku Nasťu chválily: “To je ale hodná ženská. Vychovala jsi ji, dala jsi jí vzdělání, dostala jsi ji do školy, i když pořád nevíš, jestli je to tvoje vnučka.

Táňa všechno slyšela, ale dělala, že spí. Z rozhovoru kamarádek se dozvěděla, že její matka je ve vězení a otec už dávno zemřel. Táňa si ve škole vedla dobře, i když se bála vycházet ze třídy, aby se jí spolužáci neposmívali. Jednoho dne se Tanya vrátila domů a chystala se na oběd, když uslyšela zvonek u dveří.

Otevřela dveře. Na prahu stála štíhlá žena: “Koho si přejete?” “Táňo, dcero, jak jsi vyrostla. Dokonce vypadáš jako otcův pilník. Dívka se velmi vyděsila, když se ji cizí žena rozhodla obejmout. Vykřikla a babička si ji přiběhla poslechnout. – “Babičko, to je moje maminka?” “Běž, vnučko, běž se projít, potřebuji mluvit s tvou tetou.

– Můžu ji aspoň obejmout?” zeptala se žena lítostivě. “Ne,” odpověděla babička Nasťa ostře. Jdi pryč, já ji vychovala z plenek a sama ji dám do pořádku. Žena přikývla a začala odcházet. Ale Táňa už to nevydržela. “Mami, mami,” vykřikla a vrhla se jí do náruče. Dlouho se objímaly a plakaly.

Ani Nasťina babička nedokázala zadržet slzy. Stále však matce nedovolila, aby byla s dcerou. Od té chvíle uplynulo mnoho let. Tanyin život se změnil. Studovala velmi dobře, vystudovala vysokou školu, vdala se a dala Nasťině babičce pravnuka.

O rok později její babička zemřela. A Táňa si na vlastní matku nikdy nevzpomněla. Zdálo se, že to setkání bylo jen jakýmsi nepochopitelným a zbytečným střípkem jejího života.

Související Příspěvky

Rozhovor s prezidentem měl být běžnou součástí komunikace armády. Místo toho se ale řešily otázky o kompetencích i respektu k ústavě. Některé kroky státních institucí v dnešní době už nepůsobí jako standardní administrativní rozhodnutí. Mnohdy to lidé vnímají spíš jako důsledek politických (či osobních) sporů. Nejnovějším případem je zablokovaný rozhovor s Petrem Pavlem, který měl být součástí armádního podcastu Kamufláž. Rozhovor nikdy nevyšel Podcast vznikl přímo na Pražském hradě a původním záměrem bylo, aby přiblížil prezidenta nejen jako vrchního velitele ozbrojených sil, ale také jako normálního člověka. Připravený díl byl naplánován ke zveřejnění začátkem dubna, přesto se ale k veřejnosti nedostal. Podle informací z armádního prostředí došlo k zásahu ze strany Ministerstva obrany České republiky, které zveřejnění zastavilo. Důvody mají souviset s aktuálním napětím mezi vládou a Hradem. „Co jsem pochopil, tak jde nejspíš o důsledek současné roztržky mezi vládou a Hradem. Nebylo by vhodné, aby armáda nyní zviditelňovala Petra Pavla,“ uvedl pro Aktuálně jeden z vysoce postavených úředníků ministerstva obrany. Armáda mezi politikou a ústavou Zásah do komunikace armády vyvolal mnoho otázek a naštvaných postojů. Ozbrojené síly by podle mnohých názorů měly zůstat mimo politické spory, zvlášť pokud jde o prezentaci prezidenta, který je podle ústavy jejich nejvyšším velitelem. Jenže prezident není v tomto kontextu úplně běžným politickým aktérem, ale klíčovou součástí velení armády. Omezování jeho mediálního prostoru ze strany ministerstva tak působí přinejmenším zvláštně.