Táňa byla velmi hubená dívka a nemohla vydržet spát na kamnech. Teď už je to jednodušší, ale tehdy vedle ní spala babička a nebylo tam vůbec žádné místo. Táňa své rodiče nikdy neviděla.
Měla jen babičku a ta byla velmi přísná. Vzala Táňu do první třídy. Dívka byla smutná, protože všichni kolem ní byli se svými rodiči a ona byla se starou paní. Jedinou útěchou bylo, že paní učitelka byla hodná.
Jmenovala se Iryna Antonivna. Jednoho dne pozvala Tánina babička do domu její kamarádky. Ty babičku Nasťu chválily: “To je ale hodná ženská. Vychovala jsi ji, dala jsi jí vzdělání, dostala jsi ji do školy, i když pořád nevíš, jestli je to tvoje vnučka.
Táňa všechno slyšela, ale dělala, že spí. Z rozhovoru kamarádek se dozvěděla, že její matka je ve vězení a otec už dávno zemřel. Táňa si ve škole vedla dobře, i když se bála vycházet ze třídy, aby se jí spolužáci neposmívali. Jednoho dne se Tanya vrátila domů a chystala se na oběd, když uslyšela zvonek u dveří.
Otevřela dveře. Na prahu stála štíhlá žena: “Koho si přejete?” “Táňo, dcero, jak jsi vyrostla. Dokonce vypadáš jako otcův pilník. Dívka se velmi vyděsila, když se ji cizí žena rozhodla obejmout. Vykřikla a babička si ji přiběhla poslechnout. – “Babičko, to je moje maminka?” “Běž, vnučko, běž se projít, potřebuji mluvit s tvou tetou.
– Můžu ji aspoň obejmout?” zeptala se žena lítostivě. “Ne,” odpověděla babička Nasťa ostře. Jdi pryč, já ji vychovala z plenek a sama ji dám do pořádku. Žena přikývla a začala odcházet. Ale Táňa už to nevydržela. “Mami, mami,” vykřikla a vrhla se jí do náruče. Dlouho se objímaly a plakaly.
Ani Nasťina babička nedokázala zadržet slzy. Stále však matce nedovolila, aby byla s dcerou. Od té chvíle uplynulo mnoho let. Tanyin život se změnil. Studovala velmi dobře, vystudovala vysokou školu, vdala se a dala Nasťině babičce pravnuka.
O rok později její babička zemřela. A Táňa si na vlastní matku nikdy nevzpomněla. Zdálo se, že to setkání bylo jen jakýmsi nepochopitelným a zbytečným střípkem jejího života.
