S manželem jsme bydleli v mém bytě, který mi kdysi dávno koupili rodiče, když jsem studovala. Teď už z něj moc nežijí, takže nemají takový majetek jako dřív. Ale tchyně mi pokaždé, když k nám přijede na návštěvu, nezapomene vytknout, že rodiče mohli udělat nějaké opravy a koupit nějaký levný nábytek, protože byt je v tak špatném stavu.
Jednou jsem tchyni naznačila, že pokud se jí něco nelíbí, může si opravy udělat sama a pomoci nám s nákupem nábytku. A manželova matka se pořád vymlouvala, že nikdy nebyla vdaná a vychovává syna sama, takže nemá příjem, aby nám pomohla.
A nedávno za námi přišla manželova matka a začala si stěžovat, že ji vyhodili z práce a že si hledá novou, ale v jejím věku to není jednoduché, protože ji nikde nechtějí zaměstnat. Když přišla domů, manžel řekl, že jí musíme pomoci, protože potřebuje peníze na zaplacení účtů a nákup jídla.
Můj manžel vydělává víc než já, takže jsem si myslela, že by nebylo nic špatného na tom, kdyby dal mé matce nějaké peníze. Od té doby manžel na konci měsíce, když dostane výplatu, převádí matce 4000 hřiven. Manželova matka je nám za to vděčná; řekla, že nám se vším pomůže.
Pak si našla práci jako telefonní dispečerka z domova. Platí sice almužnu, ale tyto peníze jsou pro ni velmi důležité. Maminka si něco málo vydělala a syn jí také dával peníze, dost na to, aby tchyně mohla žít. A později nám vyprávěla, že se seznámila s Andrejem Ivanovičem, velmi dobrým mužem, rozvedeným, s dospělými dětmi, šlechetně přenechal byt své ženě.
A pak se nastěhoval k manželově matce. Měli jsme dceru a tchyně nám trochu pomáhala, ale pak souhlasila, že bude s vnučkou sedět čím dál méně. Když šla naše holčička do školky, šla jsem do práce.
Byla tam jen týden a pak onemocněla. Požádali jsme manželovu matku, aby se o ni na pár dní postarala. Druhý den ráno přijela tchyně, jak slíbila. I další den. A třetí den šel manžel do práce, já jsem čekala, viděla jsem, že jdu pozdě, ale maminka tam nebyla. Volám jí – nezvedá telefon a manžel taky ne.
A pak mi zavolal sám Andrej Ivanovič a řekl, že tchyně mi nic nedluží a není povinna sedět s naším dítětem. Zavěsila jsem telefon a pak zavolala do práce, vysvětlila situaci a zůstala doma. Druhý den jsem se domluvila s naší sousedkou, která je v důchodu, že kdyby někdy došlo k podobné situaci, pohlídá dítě ona a já budu moci jít do práce.
Samozřejmě jsme se dohodli, že jí za to zaplatím. Sousedka ráda souhlasila, protože se jí hodily peníze navíc. Tchyně 1. září zavolala manželovi a ptala se, proč jí nepřevedl 4000 hřiven, jako to dělal vždycky, protože ty peníze opravdu potřebovali, nemohli si koupit ani chleba, protože Andrej Ivanovyč už měsíc nemohl najít práci a rozbilo se jim auto.
A Hryhorij řekl matce, že jí nic nedlužíme. Když nemá čas na děti, tak ať se ve stáří spoléhá jen na manžela. Může to být ošklivé. Ale nevidíme jiné východisko.
