Dceři bylo 10 let a mně 33, když nás její otec opustil. Zůstala jsem bez pomoci, bydleli jsme ve městě a vychovávat dceru a něco jí našetřit pro život bylo prostě nemožné, a tak jsem pro sebe udělala těžké rozhodnutí: odejít do Německa za prací. Mám lékařské vzdělání, takže jsem tam snadno našla práci jako pečovatelka o starou paní. Vrátila jsem se, když mi bylo 45 let, a pracovala jsem tam dlouhých 12 let.
Teď mě dcera nepoznává, říká, že jsem ji opustila a že jsem nepoužitelná matka. Celou tu dobu žila s mojí matkou na vesnici, nepochybovala jsem o ní, je hodná a starostlivá, takže mě mohla snadno nahradit. Nemyslela jsem si, že je na tom něco hrozného, protože byla vždy pod láskyplným pohledem. Před několika měsíci mi maminka zemřela a já se vrátila domů. Rozhodla jsem se, že jí pomůžu všechno zorganizovat a vzájemně se v tomto těžkém období podpoříme.
Dcera studovala v Kyjevě, a tak jsem jí za vydělané peníze koupil velký třípokojový byt blíž centru. Dcera mě bohužel nechce uznat, pořád jen opakuje, že jsem ji opustila, že jsem ji nikdy nenavštívila, takže nemám právo jí říkat mami. Snažím se k ní natáhnout ruku, ale je to marné jako hrách na stěnu: – Opustila jsi mě! Jak se opovažuješ nazývat se mou matkou!” opakuje moje dcera s nárokem. Copak nechápeš, že jsem to všechno udělala pro tebe?
Tenkrát svobodní lidé nemohli přežít, tak jsem musela něco vymyslet. Volala jsem ti několikrát týdně a pak jsem si koupila telefon s kamerou, abychom si mohly povídat na videohovorech. Dělal jsem pro tebe, co jsem mohl, chtěl jsem, abys neměl o nic nouzi! Teď můžeš bydlet v hlavním městě, ale jak bych si to mohl dovolit, kdybych tady pracoval?
Je mi líto, že moje dcera nechápe, že pro svobodnou matku s dítětem je téměř nemožné přežít v malém městě. Nechtěla jsem tam jít, abych ji opustila, jen jsem chtěla, aby měla život, který jsem nežila já.
Ani v Německu jsem si nedovolila nic navíc, posílala jsem jim všechno, aby dcera mohla chodit na doučování, navštěvovat kroužky, kupovat módní oblečení a nejnovější elektroniku a nakonec i byt s nábytkem! Sama za sebe jsem se rozhodla, že zůstanu v matčině domě na vesnici, ale pořád se chci s dcerou usmířit a ona se se mnou nebaví čistě z principu. Je přesvědčená, že když jsem od ní odešla, může mě teď opustit a ani mě neposlouchat.
Mluví, jako bych v jejím životě nikdy nebyla. – Nevíš, jak je těžké být matkou! Až se jí staneš, až mě pochopíš, pak si budeme mít o čem povídat! – Kdo ti řekl, že se chci stát matkou? Budu žít sama za sebe, nikoho nepotřebuju. Možná za to můžou všechny dnešní děti, které myslí jen na sebe a jsou na všechny pořád zlé a dělají všechno špatně? Například je dokonce proti tomu, abych měla osobní život.
Můj starý přítel, dlouholetý vdovec, mě začal často navštěvovat, povídali jsme si, nabídl mi společné bydlení, to by mi nevadilo, ale dcera se ještě víc rozčílila, začala křičet, že se mnou přeruší veškeré kontakty. Co mám teď dělat?
