Vdala jsem se ve 20 letech. Mám manžela a syna (můj snoubenec už měl tříletého syna). Jejich rodina se mě – osamělé, hladové, nešťastné – ujala a milovala mě. Chtěla jsem syna hned adoptovat, protože v jeho dokladech nebyla uvedena matka, ale manžel nechtěl. Říkal, že všechno přijde časem.
Nic jsem nenamítala, i když mě to překvapilo. Jeho příběh, když nebudeme mluvit o podrobnostech, je starý jako čas. Byl mladý, naivní, zamiloval se, zjistil, že bude otcem, jeho milá porodila a truchlící matka zmizela v mlze. Okamžitě považovala syna za svého.
Jinak to ani být nemohlo! Syn mého milovaného manžela je můj syn! Nemůže to být jinak, ať si říká kdo chce co chce! A i když není genetický, je můj vlastní a milovaný! Nějaký čas po svatbě mi můj muž dal ten nejcennější dar: porodila jsem dceru!
Nic lepšího si snad ani nelze představit! Mám dceru, mám syna, můj muž je chytrý a hezký. Co ještě žena potřebuje ke štěstí? Máme dostatek úspor, netrpíme hladem, můj muž si nestěžuje, je něžný a láskyplný, takže je všechno v pořádku. A pak jsem měla zase štěstí. Pár let po narození dcery se mi narodil syn! Byla jsem připravená běhat po městě a všem vykládat, jaká jsem šťastná žena! Mám dceru a dva syny. Mému nejstaršímu synovi bylo téměř šest let.
Láskyplný chlapec, mimochodem pomocník ve všem, mi okamžitě říkal mami a považoval mě za svou vlastní (ve smyslu biologickou) matku. Co si může pamatovat dítě, kterému jsou tři roky? Takže si myslel, že jsem tu byla odjakživa. Ještě několikrát jsem se pokusila začít rozhovor o adopci, ale od manžela jsem slyšela stejnou odpověď: “Všechno má svůj čas!”. A pak, když bylo mému nejstaršímu synovi šest let (brzy půjde do školy), se mě manžel najednou zeptal, jestli bych nechtěla adoptovat kluka, byla jsem tak šťastná! Bylo to, jak se říká: Vím, že syn je můj, ale dokázat se to nedá!
Papíry byly vyzvednuty, vše podepsáno a mé jméno bylo zapsáno do kolonky matka. Konečně jsem se stala oficiální matkou tří dětí! Později jsem se manžela zeptala, proč s tím nesouhlasil už dřív.
Víte, co mi odpověděl? Že jsem se bál! Bála jsem se, že spolu nebudeme žít, že se rozejdeme, že když s ním budu mít děti, změní se můj vztah k nejstaršímu, bála jsem se všeho. Nejdřív jsem se rozčílila, že jsem hříšnice, nadávala jsem mu do blbců, a pak jsem si říkala, ale já bych se taky bála. Už jednou mu bylo ublíženo, tak jak by mi mohl hned věřit? Omluvila jsem se a doma bylo zase veselo! Bylo to tak dobré!” Od té doby uplynulo mnoho let.
Mému nejstaršímu synovi je už 19 let, dceři 16 a nejmladšímu 14 let. Nejstarší studuje vysokou školu, dělal to sám, žádné peníze nedostal (jen na přípravu).
Moje pýcha, můj chytrý chlapec, vyrostl tak krásný! Je celý můj! Teď s manželem šetříme na jeho vlastní bydlení, ale on chce bydlet odděleně, ale to je pochopitelné, je dospělý a potřebuje svobodu! Je to vážný chlap, všechno bere vážně. Když budeme mít štěstí, dáme mu dárek k dvacátým narozeninám, protože už dlouho šetříme, na jednopokojový byt. Ale o to nejde. Hlavní je, co se stalo potom! Byl podzim a zasedání bylo v plném proudu. Stalo se něco nečekaného! Jednoho dne přijel na víkend můj syn (nejstarší). Bydlíme v okresním městě, nemáme žádnou vysokou školu a on studuje na krajské univerzitě, vzdálené od nás asi hodinu cesty dopravními prostředky.
To přijel domů. Je pátek večer, syn přijel před dvěma hodinami a se svým tátou (mým manželem) něco vaří v kuchyni. Dcera s kamarádkami šla na procházku a mladší si hraje s kluky s míčem. Sedím ve svém pokoji, pletu a najednou slyším z kuchyně rozhovor. Je to asi moc potichu, abych to slyšela, ale můj zrak není od dětství moc dobrý, ale sluch mám perfektní, slyším dokonale, dokonce někdy i to, co slyšet nepotřebuji.
Syn muži řekne, že ho na autobusové zastávce už několik měsíců pozoruje nějaká žena. Samozřejmě se k němu nepřiblíží, ale jen tam stojí a pozoruje ho. Dokonce začal chodit po hlavní ulici, kde je více lidí. Říct, že jsem se zvedl z postele, je slabé slovo!
Zavolala jsem šéfovi a upozornila ho, že se v pondělí ráno zdržím, protože mám s vedením dobré vztahy. Uplynuly dva dny a v pondělí jsme šli vyprovodit syna na autobusovou zastávku, abychom se na tu tetu podívali! A taky že jo! Jakmile ji manžel uviděl, lidi, udělalo se mi špatně (i když teta není malá a já se ničeho nebojím, ani když jde o moje děti): všechno bylo jasné, byla tam truchlící matka, hrůza! Nechápu, jak je možné, že si můj pozorný a všímavý syn nevšiml té podoby (studuje na zvěrolékaře a je třeba se dívat na povahu zvířat).
I když ji nikdy předtím neviděl, a tak ho něco takového nemohlo napadnout. Myslím, že vezmu syna k autobusu a oslovím ji, upřímně si s ní promluvím, lezu už 19 let, a je to tady, “stalo se”! Ale než jsem se rozhlédl, byla pryč! Uplynulo pět dní a my jsme byli jako na jehlách. V pátek jsem se setkal se synem, ale ten “soudruh” se neobjevil. A asi v 19 hodin se u nás objevila ta matka! A už od dveří: “Ahoj, synku, já jsem tvoje matka!” “Ahoj, synku!
Matko! Matko?! Co jsi to za matku? !!! Kde jsi byla, když osmnáctiletý chlapec s dítětem v náručí zůstal bez domova, když se k němu jeho rodina obrátila zády. Kde jsi tehdy byla, mami? Když jsem ve tři hodiny ráno běžela do nemocnice s chlapcem v náručí, hořel, dusil se a všechny sanitky byly u výjezdů, kde jsi byla?!!! Přišla, prohlásila matka, dala jí vodu, nakrmila ji, uložila do postele! Můj syn je v šoku, můj muž je v šoku a já mám v hlavě jediné: roztrhat tu matku na malé kousky a ukončit téma! Ale… Syn se na mě otočil a zeptal se: “Mami, lidi nelhali, vy nejste moje rodina?”
“Ano,” odpověděla jsem. Jak je to možné, proč je tak těžké mlčet? Proč si nedáš pozor na vlastní život?” A mě nenapadlo nic korektnějšího než odpovědět: “Jsem, ale ne geneticky!” Víte, co udělal můj syn? Přišel ke mně a objal mě! Objal mě jako malého kluka, ovinul mi ruce kolem krku a tiše mi řekl do ucha: “Ty jsi moje máma, jediná!!! ”
