Na obálce bylo velkými písmeny napsáno: “Lena přišla z práce, prostřela stůl a ona, Nikolaj a její syn Ivan konečně zasedli k večeři. Najednou zazvonil telefon a ona viděla, že volá její matka. Olena lhostejně vypnula zvuk a odložila telefon. “Přece mě nenechají v klidu povečeřet,” pomyslela si a pokračovala v jídle. Olena si vždycky myslela, že jí rodiče nic nedali a že všeho, čeho dosáhla, dosáhla sama, bez jakékoli pomoci.
To, že je teď úspěšnou podnikatelkou a žije ve vlastním bytě, je výsledek její tvrdé práce, takže se nají, odpočine si a pak zavolá matce zpátky. Během večeře však Lena na matčin telefonát zapomněla. V noci se jí zdálo o otci, jak jí volá a prosí o pomoc. Ráno Lena cítila, že je něco špatně, nezvratně, a zavolala matce.
V telefonu jsem zaslechl pár slov: “Dcero, pojď, tvůj otec tě chce opravdu vidět.” Olena sice matce slíbila, že přijede, ale rozhodla se, že bude ještě dva dny pracovat a pak pojede na víkend k rodičům do vesnice, protože tam už skoro rok nebyla – byla to samá práce a žádná zábava. Celý den myslela na svého otce. Olena s ním měla složitý vztah. Její otec měl složitou povahu. Byl proti tomu, aby si Olena vzala Mykolu.
A před deseti lety otec najednou přišel za dcerou a zetěm, aby jejich vztah zlepšil. Ale Olena ho přivítala nevlídně, ani se neusmála a druhý den ráno mu podala lístek na zpáteční vlak. Řekla: “Vraťte se k sobě domů. Už je nám tu těsno.” Dala mu však mobilní telefon: “Kdybys něco potřeboval, zavolej mi. Ale v poslední době ho otec ztratil. Už nevolal, neměl sílu. Něco ženě řekl: “Musíme odejít.
Otec je otec. Zavolala do práce, vysvětlila situaci a vzala si týdenní dovolenou na vlastní náklady. Ve vlaku bylo horko a dusno. Lena si lehla na bok, odvrátila se od spolucestujících v kupé a nohy si přikryla prostěradlem. Čekala ji noc a zítra bude u rodičů. Její rodná vesnice voněla něčím uklidňujícím.
V dusném městě zapomněla, jak voní čerstvý vzduch. Ale čím víc se Olena blížila k domovu, tím víc chtěla co nejdřív obejmout matku a otce, i když si s nimi ne vždycky rozuměla. Přepadla ji předtucha něčeho nezvratného. Maminka se s Lenou setkala u brány. Podle výrazu její tváře dcera poznala, že se opozdila.
V rukou držela bílou obálku a podala ji Eleně. Dcera matku objala a neustále jí něco šeptala: “Je mi líto, že jsem to nestihla. Je mi líto, že jsem tam pro tebe nebyla.” Elena otevřela obálku o tři dny později, jak ji otec požádal. Na obálce bylo velkými písmeny napsáno: “Jeleně Sergejevně, mé dceři”.
Vytáhla list papíru vytržený ze školního sešitu a začala číst: “Leno, má drahá dcero, možná jsem nebyl ten nejlepší otec. Nedal jsem ti všechno, co jsi chtěla a co sis zasloužila. Neměj mi to za zlé, ale můžeš si být jistá, že jsem tě nikdy nepřestal milovat. Jsem na tebe velmi hrdý. Postarej se o svou maminku. Je mi to líto. Tvůj otec
