Vyrůstala jsem v neúplné rodině: když mi byly pouhé dva roky, otec rodinu opustil. Nevím proč, ale moje matka měla vždycky radši mou starší sestru a dávala jí perníčky, zatímco já jsem dostávala jen pohlavky. Tak to pokračovalo po celé mé dětství a školní léta.
Neustále mi vyčítali kousek chleba navíc, dávali mi tu nejnepříjemnější a nevděčnou práci a já snila o tom, že konečně dokončím školu, půjdu studovat a odejdu do města. Proto jsem se pilně učil i po nocích a mé úsilí nebylo marné.
Přijetí na univerzitu proběhlo jako po másle a matka se mě ani neptala, kam jsem nastoupil nebo kde je moje kolej, jen si povzdechla: “Konečně jsi přišla k rozumu, jinak bylo všechno na mně! ‘ Když jsem po prvním ročníku přijel do vesnice, zjistil jsem, že tam na mě nikdo nečeká, a tak jsem se sešel s několika kamarády a vrátil se na kolej.
Pět let uteklo bez povšimnutí. Volala jsem mamince, abych jí popřála k narozeninám a k Novému roku, ale místo poděkování se mě vždycky ptala, jestli mám nějaký příjem, abych jí a sestře pomohla.
V té době jsem neměl žádný příjem, kromě zvýšeného stipendia. Ve městě se velmi rychle utratilo a já jsem nemohl rodině nic převést, což je velmi uráželo.
Když jsem začal pracovat, matka mě začala znovu “otravovat” s otázkami na můj příjem. Posílal jsem jim drobné převody, ale ne často. Pronájem bytu si vyžádal značnou část mého platu, ale rodina se rozhodla, že s nimi prostě nechci komunikovat, a po čtyřech letech jsem o ně opravdu ztratil zájem.
Nikdy je nezajímalo, jestli mám dost peněz na nejzákladnější věci, stereotyp “žít ve městě znamená být bohatý” v jejich myslích udělal své. Moje sestra se provdala za krajana z vesnice, porodila dvě děti, rozvedla se, znovu se vdala, znovu porodila a znovu se rozvedla. Pravděpodobně s ní muži nedokázali vyjít.
Jak jsem znala její hádavou povahu, nepřekvapilo mě to. Notářský dopis na mě dopadl jako sníh na hlavu. Když jsem navštívila úřad a promluvila si s notářem, zjistila jsem, že se můj dědeček, otec mého otce, rozhodl odkázat mi po své smrti dům na předměstí.
Nevím, proč mě měl tak rád, protože přímým dědicem byl můj otec, kterého jsem si vůbec nepamatoval a nikdy bych ho nepoznal, kdybychom se potkali. S největší pravděpodobností o mém dědictví řekl mé matce.
Když se na telefonu objevilo matčino číslo, překvapilo mě to – bylo to poprvé, co mi volala. Překvapivě však netrvalo dlouho, když jsem se dozvěděla, že Světlana, moje sestra, potřebuje pomoc s bydlením. Matka chtěla, abych prodal dům a peníze dal sestře na koupi bytu.
To nebylo v mých plánech, a tak jsem o tom matce řekla. Ta se mě dost dlouho snažila přesvědčit, sestra mi také volala, stěžovala si na svůj mizerný život, a když jsem se jí zeptala, jestli ví, jak jsem celé ty roky žila, sestra najednou zmlkla a zlostně zasyčela: “Nikdy jsi mě nemilovala!”
A já jsem se jí zeptala, jestli ví, jak jsem žila. Když jsem jí položil protiotázku na její sesterskou lásku ke mně, uslyšel jsem ve sluchátku krátké pípnutí… O půl roku později jsem vstoupil do dědických práv, pak úspěšně prodal dům a v den, kdy jsme se s Natašou vzali, jsme už měli vlastní dvoupokojový byt, kde bydlíme dodnes.
S matkou a sestrou ale nekomunikuji. Nemohly mi odpustit, že jsem si pořídil byt, aniž bych bral ohled na jejich žádosti a požadavky, abych jim předal dědictví.
