Před rokem jsem ji potkal, jak se tehdy zdálo, lásku svého života, spřízněnou duši. Už je mi pětatřicet. Solidní, jako strejda. S bytem, autem, výnosným povoláním. V mém životě byly ženy. Ale žádná z nich nevyvolávala takové emoce jako ona.
Díky ní jsem se do ní zamiloval jako kluk. V hlavě jsem měl jedinou myšlenku – Ona musí být moje. Za každou cenu. Nic mě nemohlo zastavit.
Po setkání s ní se ukázalo, že existuje zdánlivě nepřekonatelná překážka. Je vdaná a je matkou dvou dětí. Zdálo by se, že na ni křičí sám osud:
“Vzdej to!” Ale zatímco osud je pomíjivý, přítel je zcela hmotný. Řekl: “Proč potřebuješ být ženatý a mít děti? Copak pro tebe není dost svobodných žen?” “Ne,” odpověděl jsem.
Ale já jsem neposlechl ani osud, ani přítele. Vytrval jsem a ona nakonec souhlasila, že přijme mé pozvání do restaurace. Ten večer byl zlomový, hodně jsme si povídali, našli jsme mnoho styčných bodů a začali si povídat.
Kolem jedenácté večer jsme se vzpamatovali. Řekla, že už musí jít, a utíkala domů. Uvědomil jsem si, že ledy jsou prolomeny. Naše tajné schůzky pokračovaly další tři měsíce a nakonec se to stalo!
Opustila svou rodinu, manžela a děti a přišla žít se mnou. Moje štěstí neznalo mezí. Teď jsem ji mohl objímat a líbat v kteroukoli denní i noční dobu. asi před měsícem jsem si uvědomil, že moje zamilovanost nepřerostla v lásku.
Začala mě rozčilovat. Už nechci, aby byla v mé blízkosti, ale nemůžu jí to říct. Vytrhl jsem ji z rodiny, a teď ji mám vyhodit?
Už s ní nechci žít, nemám právo ji vyhodit. musím být jen trpělivý a doufat, že se najde někdo jiný, kdo mi ji vezme. přál bych si, aby brzy vstoupil do jejího života.
