V poměrně pozdním věku jsem si uvědomil, že ve svých 68 letech žiji sám, se svými dětmi jsem dvacet let nemluvil a vnoučata o mé existenci neměla ani tušení. Snažil jsem se pochopit, jak jsem se do tohoto stavu dostal.
Teprve v tomto věku jsem si uvědomil, že jsem žil špatně, ale nemohl jsem s tím nic dělat, protože jsem nemohl vrátit čas. Své děti jsem vždy odsuzoval za každou chybu. Kdykoli se jim něco nepovedlo, soustředila jsem se na to se svou obchodní značkou: “Věděla jsem, že se to stane, měla jsi mě poslechnout.” Vždycky, když se jim něco nepovedlo, jsem se na to zaměřila.
Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, co chtějí moje děti, ne o tom, co chci já. Vždy jsem strkala nos do osobního života svých dětí, nenechávala jsem jim žádný osobní prostor.
Myslela jsem si, že beze mě budou ztracené. Dokázala jsem být na své dospělé děti hlasitě hrubá, když byly na návštěvě nebo na veřejných místech. Postupem času se ode mě děti začaly distancovat. Teď si o prázdninách ani netelefonujeme. O narození vnoučat se dozvídám ze sociálních sítí.
“Snažil jsem se do našeho vztahu vrátit vřelost, ale moc mi to nešlo.” – Proč s námi chceš komunikovat, když s námi jsou jen problémy? Najděte si slušnější prostředí, kde nebudete muset být neustále kontrolováni. Teprve nedávno jsem si uvědomila, že se svými dětmi musím komunikovat jako rovný s rovným.
Jsou to dokonalé osobnosti. Potřebují, aby si jich někdo vážil, dobře je krmil a naslouchal jejich názorům. Nemůžete je mít neustále pod kontrolou. Žijí svůj vlastní život a mají právo dělat vlastní chyby.
Teď jsem sama. Co jsem za svůj křik a skandály dostala na oplátku? K čemu je dobré, že “vím něco lépe než oni”? Važte si svých dětí, respektujte jejich rozhodnutí, staňte se jejich nejlepšími přáteli, ne tyrany.
