Je mi 68 let, žiji sama a mé děti ani vnoučata o mé existenci nevědí. Teprve teď si uvědomuji, co jsem celý život dělal špatně.

V poměrně pozdním věku jsem si uvědomil, že ve svých 68 letech žiji sám, se svými dětmi jsem dvacet let nemluvil a vnoučata o mé existenci neměla ani tušení. Snažil jsem se pochopit, jak jsem se do tohoto stavu dostal.

Teprve v tomto věku jsem si uvědomil, že jsem žil špatně, ale nemohl jsem s tím nic dělat, protože jsem nemohl vrátit čas. Své děti jsem vždy odsuzoval za každou chybu. Kdykoli se jim něco nepovedlo, soustředila jsem se na to se svou obchodní značkou: “Věděla jsem, že se to stane, měla jsi mě poslechnout.” Vždycky, když se jim něco nepovedlo, jsem se na to zaměřila.

Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, co chtějí moje děti, ne o tom, co chci já. Vždy jsem strkala nos do osobního života svých dětí, nenechávala jsem jim žádný osobní prostor.

Myslela jsem si, že beze mě budou ztracené. Dokázala jsem být na své dospělé děti hlasitě hrubá, když byly na návštěvě nebo na veřejných místech. Postupem času se ode mě děti začaly distancovat. Teď si o prázdninách ani netelefonujeme. O narození vnoučat se dozvídám ze sociálních sítí.

“Snažil jsem se do našeho vztahu vrátit vřelost, ale moc mi to nešlo.” – Proč s námi chceš komunikovat, když s námi jsou jen problémy? Najděte si slušnější prostředí, kde nebudete muset být neustále kontrolováni. Teprve nedávno jsem si uvědomila, že se svými dětmi musím komunikovat jako rovný s rovným.

Jsou to dokonalé osobnosti. Potřebují, aby si jich někdo vážil, dobře je krmil a naslouchal jejich názorům. Nemůžete je mít neustále pod kontrolou. Žijí svůj vlastní život a mají právo dělat vlastní chyby.

Teď jsem sama. Co jsem za svůj křik a skandály dostala na oplátku? K čemu je dobré, že “vím něco lépe než oni”? Važte si svých dětí, respektujte jejich rozhodnutí, staňte se jejich nejlepšími přáteli, ne tyrany.

Související Příspěvky

Rozhovor s prezidentem měl být běžnou součástí komunikace armády. Místo toho se ale řešily otázky o kompetencích i respektu k ústavě. Některé kroky státních institucí v dnešní době už nepůsobí jako standardní administrativní rozhodnutí. Mnohdy to lidé vnímají spíš jako důsledek politických (či osobních) sporů. Nejnovějším případem je zablokovaný rozhovor s Petrem Pavlem, který měl být součástí armádního podcastu Kamufláž. Rozhovor nikdy nevyšel Podcast vznikl přímo na Pražském hradě a původním záměrem bylo, aby přiblížil prezidenta nejen jako vrchního velitele ozbrojených sil, ale také jako normálního člověka. Připravený díl byl naplánován ke zveřejnění začátkem dubna, přesto se ale k veřejnosti nedostal. Podle informací z armádního prostředí došlo k zásahu ze strany Ministerstva obrany České republiky, které zveřejnění zastavilo. Důvody mají souviset s aktuálním napětím mezi vládou a Hradem. „Co jsem pochopil, tak jde nejspíš o důsledek současné roztržky mezi vládou a Hradem. Nebylo by vhodné, aby armáda nyní zviditelňovala Petra Pavla,“ uvedl pro Aktuálně jeden z vysoce postavených úředníků ministerstva obrany. Armáda mezi politikou a ústavou Zásah do komunikace armády vyvolal mnoho otázek a naštvaných postojů. Ozbrojené síly by podle mnohých názorů měly zůstat mimo politické spory, zvlášť pokud jde o prezentaci prezidenta, který je podle ústavy jejich nejvyšším velitelem. Jenže prezident není v tomto kontextu úplně běžným politickým aktérem, ale klíčovou součástí velení armády. Omezování jeho mediálního prostoru ze strany ministerstva tak působí přinejmenším zvláštně.